Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1162/2021

30 Cdo 1162/2021-220

USNESENÍ

S. M. N. L.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. -169, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, č. j. -115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 114 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 385 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl rovněž v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 114 625 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. a poté (po vyloučení části nároku týkajícího se ochrany osobnosti) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Námitka odkazující na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , jež obsahuje závěr Nejvyššího soudu, že v dané konkrétní věci odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria uvedená v , c) a e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka neodkazuje na žádnou konkrétní otázku, jež byla odkazovaným rozhodnutím řešena. Z námitky tak není patrné, při řešení jaké otázky se měl odvolací soud od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí odchýlit.

S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že bylo zasaženo do jejích základních práv, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatelka vymezuje otázky, zda při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího kompenzačního řízení, jehož předmětem je kompenzace nepřiměřené délky řízení, se nepoužijí tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posuzování přiměřenosti délky původního (nekompenzačního) řízení, a zda při projednávání kompenzačního řízení se vyžaduje od státu zvláštní péče. Následně obsáhle cituje judikaturu ESLP vztahující se k posuzování přiměřenosti délky řízení, jejichž předmětem bylo odčinění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení. Dané otázky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí záviselo. Jednak posuzovaným řízením v nyní projednávané věci není kompenzační řízení, jehož předmětem by bylo zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nýbrž kompenzační řízení, v němž se žalobkyně domáhala poskytnutí omluvy za nesprávný úřední postup a nezákonná rozhodnutí v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jejímu otci, jednak judikatura ESLP, na niž dovolatelka odkazuje a již cituje, se vztahuje k otázce přiměřenosti délky řízení (nikoliv k otázce přiměřené formy či výše zadostiučinění), přičemž odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým shledal.

Shodně přípustnost dovolání nezakládá otázka krácení zadostiučinění za první dva roky probíhajícího kompenzačního řízení, neboť rovněž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud totiž na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, pokud uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním je v dané věci konstatování porušení práva, a proto ani neřešil otázku výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění.

Námitka žalobkyně, že nárok na omluvu jako formu zákonem předpokládaného odškodnění nemůže a priori snižovat význam věci pro poškozeného, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu nezaložil na skutečnosti, že žalobce požaduje zadostiučinění v podobě omluvy. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka, zda je význam řízení pro žalobkyni snížen z toho důvodu, že již byla za téže pochybení odškodněna v rámci jiného souběžného řízení, přípustnost podle nezakládá, neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobkyni odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku imateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepochybil, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , při posouzení kritéria významu řízení podle , přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, , ESLP 2000-VII), tedy i ke skutečnosti, že žalobkyně již byla finančně odškodněna v rámci řízení, ze kterého byl nárok na omluvu vyloučen k samostatnému projednání.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit rovněž otázka, podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená: „zda soud musí při úvahách o významu věci pro poškozeného v případě, že předmětem řízení není finanční plnění, uvažovat i o příslušenství generovaném existencí soudního řízení“, neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

V dané věci není ve smyslu naplněn ani dovolací důvod spojovaný žalobkyní s tvrzeným porušením o. z. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Prostřednictvím kritérií ve spojení se závěry obsaženými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se určí forma i výše zadostiučinění se zřetelem ke zjištěným jedinečným skutkovým okolnostem projednávané věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na okolnosti, pro něž nebylo namístě přiznat relutární satisfakci. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že tato forma zadostiučinění je zcela srovnatelná s tou, jež byla v jiných kompenzačních řízeních poskytnuta poškozeným, kteří rovněž jako žalobci vystupovali v posuzovaném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nemůže založit rovněž otázka, podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená: „zda nárok na omluvu (jako formu zákonem předpokládaného odškodnění) může být posuzován soudem jako kompenzovaný procesním výrokem o porušení základních práv v rámci nálezu Ústavního soudu.Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalobkyni bylo v původním řízení poskytnuto zadostiučinění v kvalitativně nejvyšší formě (peněžité zadostiučinění), tudíž nebyl dán důvod pro paralelní odškodnění kvalitativně slabšími prostředky. Dovolatelka konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí, jestliže věc posoudil zčásti odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu přípustným ani pro řešení otázek souvisejících s extrémní délkou posuzovaného řízení a v návaznosti na to odpovídající formou zadostiučinění. Otázka, zda poskytnutí peněžitého zadostiučinění v paralelně probíhajícím odškodňovacím řízení je dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení, bez ohledu na to, zda je třeba ji vnímat jako extrémní, nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. ). Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí jiných odvolacích soudů, resp. jiných senátů odvolacího soudu (str. 16, 17 a 19 dovolání), pak přehlíží, že odvolací soud v nyní projednávané věci přisvědčil jí zastávanému názoru, že kompenzační řízení bylo extrémně dlouhé.

Přípustnost dovolání ve smyslu není s to založit ani výhrada žalobkyně ve vztahu k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení. Žalobkyně nebyla v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75 let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo její zvláště nepříznivý zdravotní stav. Z dříve označeného rozsudku ESLP zedne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Připomíná-li pak žalobkyně, že posuzované řízení bylo řízením o ochranu osobnosti, s nímž se v případě žalobce pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. ), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. ).

V otázce, zda měl odvolací soud (soud prvního stupně) zahrnout do celkové délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení rovněž dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván Ministerstvem spravedlnosti podle , dovolání přípustné podle není. Podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis), přičemž v poměrech projednávané věci žalobkyně v podané žalobě jednoznačně skutkově ukotvila svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a před Městským soudem v Praze. V žalobě výslovně odkázala (prostřednictvím odkazu na průběh řízení) na zahájení posuzovaného řízení před soudem dne 7. 6. 2007 a v rámci skutkového vymezení uplatněného nároku zdůraznila, že posuzované řízení „trvá skoro 10 let“. Z uvedeného je zcela zřejmé, že dobu, po kterou probíhalo předběžné projednávání nároku, žalobkyně v podané žalobě nezohlednila a takto jí jednoznačně vymezený předmět řízení v jeho průběhu kvalifikovaně nezměnila. Soud tak nebyl oprávněn rozhodovat nad rámec jejího požadavku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. ). Odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, proto není namístě, když žalobkyně ESLP učiněným závěrům nepřizpůsobila obsah vlastního žalobního nároku.

Námitka žalobkyně, že soudy do (posuzovaného) řízení „vnesly zmatek svým rozhodováním o nároku jako nároku z titulu ochrany osobnosti“ a že „tímto zmatečným rozhodováním pak soudy zcela zjevně zapříčinily nepřiměřenou délku řízení“ rovněž přípustnost dovolání podle nezakládá, a to již proto, že ji dovolatelka konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení, čímž fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tedy své dovolání opírá o nezpůsobilý dovolací důvod ( ). Projednání této námitky, stejně jako námitek týkajících se „průtahů“ a „instančnosti řízení“ (srov. str. 24 dovolání), navíc brání vada ve smyslu spočívající v absenci uvedení některého z důvodů přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Argumentace žalobkyně brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se váže k výroku, proti němuž zákon dovolání nepřipouští [ ].

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 2. 2022

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu