Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1070/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. -233, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, čj. -267, a to v části výroku, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, čj. -202, v části, v níž byl v napadených výrocích o věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potud, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 300 000 Kč, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, čj. -152, uložil žalované povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila stěžovateli částku 300 000 Kč (výrok I.). Dále soud zamítl tu část žaloby, v níž se stěžovatel domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 300 000 Kč, a aby se mu doporučeným datovaným dopisem podepsaným osobou oprávněnou jednat za organizační složku státu omluvila textem, jenž byl specifikován v tomto výroku (výrok II.). Soud prvního stupně také uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 9 450 Kč (výrok III.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.).

Městský soud v Praze jakožto soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, čj. -202, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.). Ve výroku III. jej změnil tak, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, čj. -233, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, čj. -267, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o povinnosti omluvy, jakož i v nákladovém výroku II. a III., a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu; jinak dovolání zamítl. Dovolací soud považoval přiznané peněžité odškodnění (ve výši odpovídající cca 1650 Kč za den vazby) za přiměřené, resp. dokonce překračující hranici toho, co Nejvyšší soud z obecného hlediska za přiměřené považuje (500 až 1500 Kč za den trvání vazby). Ani přiznání relutárního plnění však nevylučuje, aby v konkrétním případě byla zvažována důvodnost stěžovatelem uplatněného požadavku na omluvu. Dovolací soud proto v tomto rozsahu a v závislých výrocích napadené rozhodnutí zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aby v něm odvolací soud posoudil, zda požadavek stěžovatele na omluvu je z hlediska přiměřenosti - vedle již přisouzené satisfakce v penězích - důvodný.

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v rozsahu uvedeném v záhlaví tohoto usnesení. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka zjevné neadekvátnosti přiznaného peněžitého zadostiučinění, a to vzhledem k okolnostem zásahu a jeho mimořádně závažným následkům. Krom toho stěžovatel poukazuje i na vady řízení, zejména na postup soudu I. stupně, který nepřipustil změnu žaloby a usnesení o tom ani písemně nevyhotovil. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení, jakož i základní právo na svobodu a osobní bezpečnost.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se závěry, které v civilním řízení učinily obecné soudy. Ústavní soud v této souvislosti považuje za stěžejní, že zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněno, a to dokonce v rozsahu a kvalitě výrazně překračující běžný standard. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku s ohledem na svou roli sjednocovatele judikatury vyslovil obecné směrnice k rozhodování věcí tohoto druhu, přičemž mj. dovodil kritéria, k nimž je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet. Své úvahy opřel především o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež se k ní vztahuje, a konečně o rozsáhlou komparaci, zkoumající soudní praxi více než desítky signatářských států Úmluvy. Takto získané obecné poznatky vztáhl na konkrétní věc; dospěl-li za této situace k závěru, že napadené rozhodnutí je - co do výše peněžité náhrady - adekvátní, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu, ale naopak postup, jenž je ústavně konformní a nadto odpovídající úloze, kterou má Nejvyšší soud plnit.

Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s namítanými vadami řízení. Ústavní soud na jeho odůvodnění odkazuje, aniž považuje za nutné úvahy Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje, opětovně uvádět.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler

předseda senátu