Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 476/2021

28 Cdo 476/2021-493

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Terezou Kocourkovou, B. A., advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1)J. R., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, a 2) V. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1269/15, o zaplacení 2 015 506 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. -261, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. -261, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2014, č. j. -133, potvrdil v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o společné a nerozdílné zaplacení částky 2 015 506 Kč žalovanými k rukám žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v té části uvedeného výroku, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 1 175 000 Kč, a v souvisejících nákladových výrocích II. a III. a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem IV. přitom soud prvního stupně řízení zastavil co do částky 482 494 Kč.

Odvolací soud uzavřel, že samotná okolnost, že částka 2 015 506 Kč byla žalovaným poskytnuta převodem z účtu u peněžního u, jehož majitelkou byla D. M. (družka žalobce), bez ohledu na zjištění, že právo disponovat s peněžními prostředky na tomto účtu svědčilo i žalobci, vylučuje žalobcovu aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, k němuž v důsledku poskytnutí uvedené sumy mělo u žalovaných dojít. Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobu v části o zaplacení částky 2 015 506 Kč zamítl.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky 2 015 506 Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání. Uváděl, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, měl-li za to, že žalobcovu aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vylučuje již jen skutečnost, že je představující peněžité plnění bylo poskytnuto z účtu u peněžního u jiného majitele (žalobcova družka), nepřiznávaje přitom jakýkoliv význam okolnosti, že s peněžními prostředky na účtu byl žalobce oprávněn disponovat. Závěry odvolacího soudu považoval za kolidující s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. , či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. . Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ( ) pro řešení otázky aktivní věcné legitimace osoby s dispozičním právem k účtu u peněžního u, jehož není majitelem, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení představovaného peněžními prostředky poukázanými z tohoto účtu; odvolacím soudem byla totiž posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

U přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabývá tím, zda řízení před odvolacím soudem není zatíženo zmatečnostmi či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. ).

Byť odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( ), je se zřetelem k přiměřenému užití ustanovení i v odvolacím řízení ( ) povinen v odůvodnění svého rozhodnutí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a na základě jakých důkazů; jinými slovy řečeno je povinen osvětlit, případně prostřednictvím odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně či naopak polemiky s jeho úvahami, vztah mezi v řízení provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Pakliže své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. ).

V posuzovaném případě soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že z účtu u peněžního u majitelky D. M. (žalobcova družka), s nímž byl žalobce oprávněn disponovat, byla ve prospěch žalovaných poukázána částka 1 002 500 Kč; hotovostní úhradu dalších 1 013 006 Kč žalovaným žalobce neprokázal. Odvolací soud naproti tomu, aniž svůj odlišný skutkový závěr jakkoliv zdůvodnil, dovozuje, že žalovaným byla celá částka 2 015 506 Kč poskytnuta převodem z předmětného účtu (jehož žalobce není majitelem).

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevysvětlený rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu stran z hlediska právního posouzení věci podstatných skutkových okolností tak v části týkající se úhrady částky 1 013 006 Kč zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, zatěžující je vadou, která mohla mít za následek jeho nesprávnost.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Dle konstantní judikatury dovolacího soudu jsou peníze složené na běžném účtu v majetku peněžního u, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. ). Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance taktéž realizují oprávnění obligační povahy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. ). Disponent vybavený naznačeným právem determinovat pohyb uložených prostředků je mimo jiné s to poukázat určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele s cílem vyrovnat vlastní dluh. V takovém případě nicméně nedává průchod vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl poskytnout plnění a přivodit tak následky ve své právní sféře, na čemž ničeho nemění skutečnost, že úhradu realizuje za využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému (majiteli účtu), již si za tím účelem přisvojuje. Nelze proto pokládat za principiálně vyloučené, aby disponent (nevystupující vůči příjemci plnění jako zástupce třetího subjektu) poukázáním finančních prostředků založil právní následky (včetně právního vztahu z bezdůvodného obohacení) případně i tam, kde tento úkon nekoreluje se zájmy samotného majitele účtu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Potencialitu, že se osobě s dispozičním právem dostane na úkor majitele účtu prospěchu, uskuteční-li bez dohody s ním převod složených prostředků ve prospěch jiného, pak Nejvyšší soud připustil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. . Platí přitom, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud výše citovanou judikaturu, jež nevylučuje, aby osoba s dispozičním právem k účtu samostatně nakládala s uloženými peněžními prostředky a prostřednictvím poskytnutého plnění tak vlastním jménem vstupovala do právních vztahů, nerespektoval, jestliže žalobcovu dispozičnímu oprávnění k účtu u peněžního u, z něhož měly být ve prospěch žalovaných poukázány peněžní prostředky, nepřiznal jakýkoliv právní význam a nedostatek žalobcovy aktivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení představovaného poukázanými peněžními prostředky dovozoval toliko z okolnosti, že není majitelem daného účtu. Z uvedeného důvodu právní závěry odvolacího soudu neobstojí.

Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání se zřetelem k shora vyřčenému opodstatněným, přistoupil dle a odst. 2, věty první, ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soudy nižšího stupně budou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu