Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1837/2020

-499

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně: K. F., bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, proti žalovaným: 1) T. T., bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, 2) G. T., bytem XY, Ruská federace, zastoupená JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, a 3) I. T., bytem XY, Ruská federace, zastoupený Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. -464, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. -358, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2019, č. j. -421, určil, že žalobkyně je vlastnicí budovy č. p. XY na pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 113m

2

, pozemku p. č. XY o výměře 83 m

2

a pozemku p. č. XY o výměře 164 m

2

, vše v katastrálním území a obci XY, zapsané na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1.877.693,50 Kč k rukám její právní zástupkyně, a to každý jednou třetinou.

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. -464, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do označení nemovitostí a ve výroku o nákladech řízení co do jejich vyčíslení (73.584 Kč), jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná T. T. dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve svém výroku I byla a jedovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně nesprávně právně posoudil věc a dále z důvodu, že právní otázky mají být posouzeny jinak, než je posoudil odvolací soud“. Je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu neodpovídá předloženým důkazům a je tudíž nesprávný. Při podrobné rekapitulaci řízení odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl všechny jí navržené důkazy, zejména nevyslechl svědky D. M. a P. S. ke sjednanému způsobu složení finančních prostředků do advokátní úschovy. Prosazuje, že smluvní strany se ústně dohodly na jiném způsobu úhrady kupní ceny, než bylo sjednáno písemně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. namítá, že napadený rozsudek nemůže obstát, neboť soudy nevzaly v potaz synallagmatický charakter plnění a nevypořádaly se tudíž s celým předmětem řízení. Obě vytýkaná pochybení vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nadto je přesvědčena, že v odvolacím řízení rozhodl nepříslušný senát. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, příp. aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně navrhla odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně poukazuje na nedostatky ve vylíčení přípustnosti dovolání s tím, že žalovaná na straně jedné namítá, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že se jedná o otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně; právní otázku však nespecifikuje, resp. nenastoluje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a neuvádí žádnou konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl. Protože sama má výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (nesouhlasí s vyčíslením náhrady nákladů), navrhuje v této části rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „“).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolatel je povinen vymezit ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Formulací, že „právní otázky mají být posouzeny jinak, než je posoudil odvolací soud“ žalovaná nevystihla ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v , neboť nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou konkrétní právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. Spatřuje-li přípustnost svého dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí ve svém výroku I bylo a jedovolacím soudem rozhodováno rozdílně“, neformuluje ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu žádnou konkrétní otázku hmotného práva (ostatně ani práva procesního), ani neodkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by to bylo seznatelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. , ze dne 31. 10. 2017). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti tudíž nedostála.

Výtkou, že soudy „nepřipustily svědectví zejména D. M.“, resp. že poté, kdy Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2016, (znovu) nevyslechly svědka D. M. „ve věci způsobu složení finančních prostředků“ (M. byl jako svědek vyslechnut již při jednání soudu prvního stupně dne 24. 10. 2014), dovolatelka nevystihla způsobilý dovolací důvod uvedený v (nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je právní posouzení věci založeno), nýbrž namítá, že právní posouzení věci je založeno na nesprávně, popř. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, popř. že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle K případným vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ). Tak tomu v posuzované věci nebylo. Soudy obou stupňů při rozhodování reflektovaly skutečnost, že jsou vázány právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. 8. 2018, č. j. -93, jímž předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, že žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené dne 4. 12. 2012 platně odstoupila, neboť žalovaní ji podstatným způsobem porušili (nezaplatili řádně a včas kupní cenu), jestliže oproti ujednání smluvních stran nepoukázali kupní cenu na bankovní účet uvedený ve smlouvě, nýbrž část kupní ceny bez souhlasu prodávající (žalobkyně) předali v hotovosti schovateli D. M., který ji zpronevěřil (tato část kupní ceny se tudíž nikdy nedostala do dispozice prodávajícího - žalobkyně). Proto soudy - jak ostatně uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí - v tomto směru (znovu) neprováděly žalovanou navržené důkazy k podmínkám řádného a včasného splnění závazku.

Vytýká-li dovolatelka - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s celým předmětem řízení, jestliže nebraly v potaz synallagmatický vztah, čímž porušily její právo na spravedlivý proces, a namítá-li, že v odvolacím řízení rozhodl o věci nepříslušný senát, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž opět namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně tzv. vadu zmatečnostní; takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle věty první odmítl.

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu