Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2953/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Moniky Kebrit Saz Tavakoli, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Karlových varech, T. G. Masaryka 883/53, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -352 ze dne 13. června 2017, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -313 ze dne 14. června 2016 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. -264 ze dne 30. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Ludmily Vocelkové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Karlových Varech domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 396 496,90 Kč s příslušenstvím jako vrácení zaplacených záloh, které vedlejší účastnice řádně nevyúčtovala, a zároveň jako slevy z ceny díla - stavebních úprav a přístavby budovy. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že smlouva o dílo je neplatná pro nemožnost plnění. Nárok na vrácení peněz z titulu bezdůvodného obohacení je pak promlčen, neboť k poslední platbě významné pro věc došlo v roce 2007. Žaloba byla podána až v roce 2011, tříletá promlčecí lhůta tedy uplynula. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.

2. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť stěžovatelka řádně nevylíčila, k jaké právní otázce a judikatuře Nejvyššího soudu mají být naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Námitky proti procesnímu postupu a skutkovým zjištěním nejsou v dovolacím řízení samostatně uplatnitelné, případně vůbec přípustné.

3. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv na soudní ochranu a projednání věci v přiměřené době. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl její dovolání pro vady. Stěžovatelka řádně vymezila, že žádá posouzení otázek hmotného i procesního práva týkajících se řádného odůvodnění soudního rozhodnutí (jeho náležitostí a přezkoumatelnosti), postupu při zjišťování skutkového stavu a řádného procesního postupu obecně (poučování, koncentrace, neefektivní vedení řízení) a konečně i věcně správnosti posouzení otázky promlčení. Ve vztahu k rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu stěžovatelka namítla, že byla řádně prokázána platba i v roce 2008, ke které soudy při hodnocení promlčení nepřihlédly. Odvolací soud se při rozhodování neseznámil s relevantním odvoláním (vyšel z odvolání podaného dříve, o němž již v předchozím úseku řízení rozhodl), okresní soud nedokázal řádně poučit o koncentraci řízení a dospěl k nesprávnému závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyla uzavřena platná smlouva (alespoň v ústní podobě).

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a dovoláním stěžovatelky; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle ve znění od 1. 1. 2013 [srov. přiměřeně nález

sp. zn.

ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

6. Jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. ), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2016).

8. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve vztahu k předpokladům přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí "závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak". Dále stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a nedostatečné seznámení se s obsahem aktuálního odvolání, odvolacímu i nalézacímu soudu vytkla nesprávné zjištění skutkového stavu (uzavření platné smlouvy o dílo), opomenutí rozhodných skutečností a nesprávné právní hodnocení (datum poslední platby a počítání běhu promlčecí lhůty, jakož i procesní vady). Judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelka citovala pouze k otázce, jak má být zjištěna hodnota stavebních prací jako nepeněžitého plnění.

9. Stěžovatelka tedy relevantní rozhodovací praxi zjevně vymezila toliko k otázce, na níž své výtky vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu nezaložila, a naopak svou rozhodnou dovolací argumentaci nijak nepodpořila odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Za takového stavu není ústavně neakceptovatelný (tj. kvalifikovaným způsobem vadný) závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila.

10. Ve vztahu k namítaným procesním vadám lze odkázat na odst. 16, 17 a 19 nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2017: procesní vady jsou za stávající právní úpravy dovolacího řízení významné jen tehdy, pokud je dovolání přípustné pro jinou otázku hmotného či procesního práva, nebo pokud lze ve vztahu k procesním vadám formulovat otázku procesního práva, která by přípustnost dovolání sama založila. Žádnou konkrétní procesní otázku (ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu) ovšem stěžovatelka neformulovala. Obdobné platí i u námitek proti zjištění skutkového stavu: Ústavní soud dříve dovodil, že v dovolacím řízení musí být projednána právní otázka, zda byly dodrženy zásady hodnocení důkazů (odst. 32 nálezu

sp. zn.

), a tato otázka může být vymezena i jen ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu (což nepředpokládá). Konkrétní právní otázku porušení zásad hodnocení důkazů však stěžovatelka (ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu) neformulovala.

11. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje . Stěžovatelka tak své právo před dovolacím soudem neuplatnila stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle d.

12. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle ) Nejvyšší soud rozhodl samosoudkyní, jak to výslovně umožňuje (srov. např. usnesení NS sp. zn. ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

13. V citovaném nálezu

sp. zn.

Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle . K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v a 3 , nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v .

14. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí krajského a okresního soudu tedy stěžovatelka řádně (efektivně) nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu