Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 364/2018

-288

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. Č., Ch., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované D. M., V., zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o zaplacení částky 1.150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2015, č. j. -249, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. -201, rozhodl, že „žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 1.150.000,- Kč proti povinnosti žalobce převést zpět na žalovanou spoluvlastnický podíl budovy stojící na parcele, parcely o výměře 289 m

2

, zastavěná plocha a nádvoří, a parcely o výměře 286 m

2

, zahrada, a to v rozsahu ideálních, když všechny tyto nemovitosti jsou zapsány na LV pro obec Č. B. a k. ú. Č. B. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Č. B., když ke spoluvlastnickému podílu zejména mimo jiné náleží užívání bytu I. kategorie 2+1 o reálné velikosti 36 m

2

, který se nachází v I. nadzemním podlaží budovy, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a že „žalovaná je dále povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení z částky 1.150.000,- Kč ve výši repo sazby České národní banky, zvýšené 7 %, platné k prvnímu dni kalendářního pololetí od 19. 4. 2011 do zaplacení“ (výrok I.); dále žalované uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 79.860,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Smejkala. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 12. 2009 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnictví uvedeného spoluvlastnického podílu na označených nemovitostech, k němuž přísluší užívání předmětného bytu, a že dne 28. 1. 2010 uzavřeli kupní smlouvu o převodu vlastnictví tohoto spoluvlastnického podílu, k němuž přísluší užívání bytu, za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.150.000,- Kč, kterou žalobce žalované zaplatil, a byl zapsán jako spoluvlastník označených nemovitostí v katastru nemovitostí. Dopisem ze dne 25. 8. 2010 žalobce prostřednictvím svého zástupce vytkl žalované vady předmětného bytu, zjištěné znaleckým posudkem znalkyně Anny Lepšové, CSc. z oboru chemie - specializace mykologie ze dne 20. 4. 2010 a statickým posudkem Ing. Miloslava Nutila ze dne 21. 5. 2010, a dalším dopisem zástupce žalobce ze dne 26. 10. 2010, doručeným žalované dne 4. 11. 2010 a jejímu zástupci dne 3. 11. 2010, od kupní smlouvy odstoupil a současně žalovanou vyzval k vrácení jím zaplacené kupní ceny. Soud dospěl k závěru, že žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť v předmětném bytě byla zjištěna jednak vada, která nebyla odstranitelná pouhou opravou, a to prohnilý a staticky přetížený strop v koupelně, jehož část se zřítila poté, co žalobce spoluvlastnický podíl na nemovitostech od žalované koupil (a nebylo tedy pravdivé tvrzení žalované v kupní smlouvě, že „nemovitost je ve stavu odpovídajícím opotřebení“), přičemž havarijní stav stropu byl prokázán i rozhodnutími stavebního úřadu Magistrátu města České Budějovice ze dne 26. 8. 2010 a ze dne 7. 9. 2010, a dále nebyla provedena nová elektroinstalace v koupelně, jak žalovaná uváděla. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl, jelikož žalovaná na výzvu žalobce o vrácení vzájemného plnění nikterak nereagovala.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - poté, co žalobce „změnil petit žaloby“ tak, že se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.150.000,- Kč a úrok z prodlení z této částky ve výši repo sazby ČNB zvýšené o 7 % platné vždy k 1. dni pololetí jdoucí od 19. 4. 2011 do zaplacení, a náklady řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a poté, co odvolací soud tuto „změnu žaloby“ připustil usnesením vyhlášeným při odvolacím jednání dne 30. 10. 2015 - rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. -249, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. -273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně od 19. 4. 2011 do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 138.818,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Smejkala (výrok II.), a České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na soudním poplatku částku 2.875,- Kč (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné podmínky pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 28. 1. 2010 byly naplněny, nikoliv však podle § 597 odst. 2 obč. zák., nýbrž podle § 597 odst. 1 tohoto zákona, přičemž spočívají v neupotřebitelnosti bytu po jeho částečné destrukci v důsledku skryté vady. Odstoupením od této kupní smlouvy došlo podle § 48 odst. 2 obč. zák. k jejímu zrušení od počátku a podle § 457 obč. zák. byl každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalobce byt vyklidil, jak bylo zjištěno, a je připraven poskytnout žalované součinnost „při obnovení vlastnických práv v katastru nemovitostí“. Žalovanou pak stíhá povinnost vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu, a dále zaplatit úrok z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) nejméně ode dne 19. 4. 2011, kdy v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , podal žalobu, jíž se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.150.000,- Kč proti povinnosti žalobce vyklidit a předat žalované byt I. kategorie 2+1, o velikosti 36 m2, který se nachází v I. nadzemním podlaží budovy, stojící na parcele v k. ú. Č. B. (v tomto řízení byl vyhovující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2012, č. j. -163, změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2013, č. j. -219, tak, že žaloba byla ve výroku o věci samé zamítnuta). Námitku žalované, že toto řízení tvoří pro dané řízení překážku věci pravomocně rozsouzené ( ), nepovažoval odvolací soud za důvodnou, neboť v daném řízení nejde o totožnost předmětu řízení, navíc, když se žalobce „po změně žaloby“ domáhá jen zaplacení částky 1.150.000,- Kč s příslušenstvím. Přitom „změna žaloby“ je vzhledem k přípustná, neboť nejde o uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, nýbrž „o uvedení skutkových tvrzení obsažených v žalobě do souladu s žalobním petitem“. Tento postup je dle odvolacího soudu v souladu s rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , podle nějž existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu (nyní ) není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu nebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Z tohoto rozhodnutí lze podle odvolacího soudu „a contrario usoudit, že po odstoupení od kupní smlouvy se může kupující domáhat vrácení kupní ceny, aniž by současně podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, když k vyklizení nemovitosti ze strany kupujícího došlo, a k obnovení původních vlastnických práv v katastru nemovitostí pro žalovanou nedošlo výhradně z důvodu její nečinnosti“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z s odůvodněním, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „resp. dovolacím soudem právní otázka vyřešená soudem odvolacím by měla být posouzena jinak“. „Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud pochybil, když dovodil, že lze připustit změnu původního žalobního petitu, ve kterém žalobce užil formulace „…zaplatit částku Kč 1.150.000,- oproti povinnosti žalobce převést zpět na žalovanou spoluvlastnický podíl…“, a nadále se v řízení domáhat toliko zaplacení finanční částky Kč 1.150.000,-“. Dle názoru dovolatelky „by měla být právní povaha závazku - v případě platného odstoupení od kupní smlouvy - vrácení kupní ceny oproti vrácení přijatého plnění z neplatné kupní smlouvy, posouzena jako ze zákona vzájemně podmíněná a na sebe vzájemně vázaná“. Nárok žalobce na vrácení plnění kupní ceny je proto ze zákona nárokem podmíněným jako vzájemným závazkem vrátit žalované to, čeho se žalobci za kupní cenu, jejíhož vrácení se domáhá, od žalované dostalo. V souzené věci by tak měla být podmíněnost uplatněného nároku žalobce na vrácení kupní ceny vyjádřena synallagmatickým vztahem k plnění, kterým by měl být požadavek určujícího výroku rozsudku o vlastníku vymezené nemovité věci. Skutečnost, že odvolací soud vyhověl změně petitu žaloby, pak podle dovolatelky znamená, že pravomocný rozsudek v této věci, nyní toliko žaloby na plnění, vytváří překážku věci rozhodnutí k event. samostatné žalobě na určení vlastnického práva, která by byla podána mezi týmiž účastníky a na základě téhož skutkového základu. Hodnocení této právní situace učiněné odvolacím soudem z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , a contrario, tak není přiléhavé, a zcela jde proti rozhodnutí téhož soudu sp. zn. . Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě jako žaloba určovací s úkolem úplného vypořádání synallagmatického závazkového vztahu mezi účastníky smlouvy. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7. a článek II bod 2. , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené v , a že je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení vzájemné podmíněnosti nároků ve smyslu obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, , ).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno všechno, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci.Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce od kupní smlouvy účastníků ze dne 28. 1. 2010 o převodu uvedeného spoluvlastnického podílu k označeným nemovitostem, k němuž přísluší užívání předmětného bytu, za dohodnutou kupní cenu po právu odstoupil, čímž došlo ke zrušení této smlouvy od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Jestliže si účastníci podle této smlouvy vzájemně plnili, byli povinni si toto plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit. Uvedené ustanovení nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení v případě neplatné nebo zrušené smlouvy (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s.1193); upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Jde o synallagmatický vztah vyplývající ze zákona (srov. též obč. zák. a dále odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. ). Na existenci vzájemné restituční povinnosti založené zákonem přitom nemění nic okolnost, že žalobce vzájemnou vázanost nároků nevyjádřil v žalobním petitu. Důsledkem toho je, že z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná - k tomu srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2000, pod číslem 87, a dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. . V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. , byl současně vysloven závěr, že „vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není vadou řízení ve smyslu ustanovení , jestliže soud žalobce nepoučil, že žaloba bude neúspěšná, nedoplní-li ji v tomto směru“.

Obecně proto platí, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny - opírající se o skutečnost, že po právu odstoupil od kupní smlouvy účastníků o převodu vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech, k němuž přísluší užívání bytu - je nárokem podmíněným ze zákona závazkem žalobce vrátit žalované to, co se mu od ní dostalo.

V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19. 6. 2013 domáhal (stručně řečeno), aby soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit mu částku 1.150.000,- Kč proti povinnosti žalobce převést zpět na žalovanou uvedený spoluvlastnický podíl na označených nemovitostech, k němuž přísluší užívání předmětného bytu, a dále aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 1.150.000,- Kč ve výši repo sazby ČNB zvýšené o 7 %, platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí od 19. 4. 2011 do zaplacení.

Z obsahu spisu vyplývá, že při jednání odvolacího soudu dne 7. 10. 2015 byli účastníci „poučeni o současné judikatuře v obdobných věcech, zejména o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. “, a současně, že „jim bylo nastíněno, že skutková verze tak, jak byla podána v žalobě, je taková, že žalobce odstoupil od uzavřené kupní smlouvy a požaduje především vrácení kupní ceny“. Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 22. 10. 2015 pak žalobce „změnil petit žaloby“ tak, jak bylo shora uvedeno, a odvolací soud „tuto změnu žaloby“ připustil při odvolacím jednání dne 30. 10. 2015.

Jestliže tedy odvolací soud takto „změněné žalobě“ (ve skutečnosti šlo jen o částečné zpětvzetí žaloby, neboť žalobce na základě stejného skutkového základu požadoval méně, než uvedl v žalobě, tedy žalobu pouze omezil) vyhověl, ačkoliv zjistil, že žalovaná v době vydání jeho rozhodnutí není (nebyla) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice spoluvlastnického podílu na označených nemovitostech, k němuž přísluší užívání předmětného bytu, a tedy nevycházel z toho, že nároky účastníků na vrácení již přijatých plnění jsou vzájemně podmíněné - jde o synallagmatický vztah vyplývající ze zákona, když podle § 457 obč. zák. je nárok každé ze stran zrušené kupní smlouvy na vrácení plnění, které podle ní poskytla, nárokem ze zákona podmíněným její povinností (závazkem) vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé smluvní straně, pak nelze dospět k jinému závěru, než že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od (citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jeho pochybení přitom spočívá jednak v tom, že - jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl - vycházel a contrario z rozsudku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ačkoliv závěry v něm uvedené na danou věc nedopadají, neboť v něm byla řešena otázka procesního práva, zda prodávající má ve smyslu naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem poté, kdy v souladu s ujednáním obsaženým v kupní smlouvě od této smlouvy po právu odstoupil z důvodu nezaplacení celé kupní ceny kupujícím (jak z odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně plyne), a dále v tom, že žalobce sám vedl k tomu, aby žalobu v jím naznačeném směru „změnil“, a žalobě vyhověl.

Lze uzavřít, že za (dosud) zjištěného skutkového stavu věci není rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud jej proto v napadeném výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku o soudním poplatku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.

Podle platí, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a podle věty první ve spojení s , že odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu.

Došlo-li by však v dané věci po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (či soudu dovolacího) ke změně skutkového stavu věci v tom smyslu, že žalobce poskytl žalované součinnost potřebnou k obnovení zápisu jejího spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, k němuž přísluší užívání předmětného bytu, do katastru nemovitostí, resp. že žalovaná již byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice tohoto spoluvlastnického podílu, k němuž přísluší užívání předmětného bytu (což by muselo být postaveno najisto), pak by se žalobce mohl vůči žalované domáhat vrácení kupní ceny podle § 451 odst. 2 obč. zák., aniž by musel toto své právo vázat na splnění jakékoliv povinnosti vlastní.

Právní názory dovolacího soudu jsou pro soudy v dalším řízení závazné ( část první věty za středníkem ). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. března 2018

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu