Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 179/2018-A-71

KSPH 64 INS 8038/201729 NSČR 179/2018-A-71

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka KORAMO, s. r. o., se sídlem v Kutné Hoře, Sportovců 364, PSČ 284 01, identifikační číslo osoby 27158691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o., se sídlem v Praze 2, Balbínova 16, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26003678, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, PSČ 147 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. , -62, takto:I. Dovolání proti té části druhého výroku usnesení ze dne 29. června 2018, č. j. , -62, kterou Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, se odmítá. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. , -62, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužníka KORAMO, s. r. o. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).

3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Pavla Bureše (bod III. výroku).

4/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením:

1/ Odmítl odvolání proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (druhý výrok).

Odvolací soud - cituje , 2 a 4, a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu - dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti ( ) a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v , kterou mu insolvenční soud uložil usnesením ze dne 4. května 2017 ( ). Odvolací soud doplnil dokazování přihláškami pohledávek (11 věřitelů), splatnými před vydáním usnesení insolvenčního soudu, a uzavřel, že vyjma pohledávky věřitele PRESBETON Nova, s. r. o. (vůči níž vznesl námitku promlčení) dlužník nezpochybnil existenci pohledávek, jejichž celková výše činí cca 2 850 000 Kč, ani nevyvrátil domněnky platební neschopnosti podle a d/ .

Odvolání proti výrokům o prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce shledal nedůvodným s poukazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu. Závěrem odmítl námitku dlužníka o absenci výroku o mezinárodní příslušnosti, s tím, že v dané věci nelze aplikovat článek 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení již proto, že insolvenční řízení bylo zahájeno 18. dubna 2017.

Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jako otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku přípustnosti přezkoumání zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu podle v odvolacím řízení s ohledem na znění .

Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že odvolací soud se nezabýval tím, že jeho majetek (s rezervou) postačuje k úhradě všech nepopřených pohledávek.

Dovolatel namítá, že měl-li být insolvenční návrh odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost podle , nelze užít pravidlo stanovené v . Jinak by nebylo možné napravit, že insolvenční návrh nebyl odmítnut pro jeho bezdůvodnost. Dále tvrdí, že porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady uvedené v , , bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že posuzoval jeho úpadek na základě jiných skutkových okolností než insolvenční soud, a že nezohlednil popření pravosti přihlášených pohledávek. Konečně argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil námitku, podle které disponuje dostatečným majetkem k úhradě nepopřených pohledávek. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání se netýká žádného z usnesení vypočtených v a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v ; zbývá proto určit, zda je přípustné podle

Dovolání směřuje proti celému druhému výroku napadeného usnesení, tedy i proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce).

Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i výrok o ustanovení insolvenčního správce je výrokem závislým na rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Tato závislost se projevuje (jen) tím, že bez předchozího vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nemůže být vydáno ani rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ani (dřívější) rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce.

Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, přitom nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu nebo k rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku právně bezvýznamné. Žádná z dlužníkových námitek směřujících v podaném dovolání proti napadenému usnesení nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení o prohlášení konkursu ani předpoklady pro vydání usnesení o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku. Otázky předkládané dovolacímu soudu k řešení jsou ve vztahu k těmto výrokům právně bezvýznamné a důvod připustit dovolání k jejich zodpovězení dán není (srov. obdobně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku, dovolání odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

Ve zbývajícím rozsahu (tedy v části, kterou odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o úpadku dlužníka) shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle k posouzení otázek dovoláním otevřených.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle (ve znění, jež od zahájení insolvenčního řízení nedoznalo změn) proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odstavec 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odstavec 2).

Výkladem ve vazbě na (tvrzené) vady věřitelského insolvenčního návrhu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), Nejvyšší soud uzavřel, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle . Tamtéž dodal, že vadný insolvenční návrh není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v ), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku ( ). K závěrům obsaženým v R 83/2012 se Nejvyšší soud ve stejném duchu přihlásil např. též v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. , v usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. , nebo v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. .

K tomu, jaké meze klade odvolacím námitkám, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“). V návaznosti na tam formulované závěry pak ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. .

Není-li podle označené judikatury důvod prolomit úpravu obsaženou v ani tam, kde rozhodnutí o úpadku předcházel vadný věřitelský insolvenční návrh ( ) nebo tam, kde vyjde najevo, že insolvenční navrhovatel (věřitel) pohledávku vůči dlužníku ani neměl (jelikož tyto okolnosti jsou pro další chod insolvenčního řízení nezajímavé, je-li dlužník i tak v úpadku), pak není žádného důvodu vybočit z mezí aplikace v případech, kdy se dlužník brání jen poukazem na to, že insolvenční návrh měl být odmítnut podle . Také v tomto případě zůstává podstatné jen to, zda je dlužník schopen v odvolacím řízení vyvrátit závěr insolvenčního soudu, že jeho úpadek byl osvědčen. Bez ohledu na předchozí možné postupy dle nebo totiž v takové situaci neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby insolvenční soud dále neřešil úpadek osoby, která vskutku je (jak osvědčeno) platebně neschopná nebo předlužená.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku není významné, že insolvenční soud vzal za osvědčený úpadek dlužníka, ačkoliv insolvenční návrh mohl být odmítnut podle . Dovolání tak potud není důvodné.

Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o jeho neschopnosti splácet jeho závazky (osvědčené pohledávky věřitelů) námitkou, že disponuje dostatečným majetkem.

Výkladem se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž jeho závěry lze shrnout takto:

1/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v , zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu , jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Srov. R 83/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“).

2/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu a 2 v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), a R 45/2014. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012 a R 45/2014.

3/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu a 2 (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. , R 43/2012 a R 45/2014).

Odvolací soud založil závěr o existenci úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti dle a odst. 2 písm. b/ a d/ na tom, že je dána pluralita jeho věřitelů a je osvědčena jeho platební neschopnost (věřitelé mají každý pohledávku vůči dlužníku, která je více než tři měsíce po lhůtě splatnosti a současně dlužník nepředložil povinné seznamy dle ).

Jak je ovšem patrno z obsahu spisu, dlužník již v řízení před insolvenčním soudem tvrdil, že jeho majetek (nemovitý a movitý) několikanásobně převyšuje jeho závazky (viz např. jeho vyjádření z 5. května 2017). I v odvolacím řízení se bránil námitkou, že vlastní nemovitost, jejíž obvyklá cena činí cca 3 500 000 Kč (viz protokol o jednání u Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018). V situaci, kdy celková výše pohledávek věřitelů dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené (2 850 000 Kč), nedosahuje dlužníkem tvrzené hodnoty jeho majetku (nejméně 3 500 000 Kč), měl se odvolací soud tvrzením dlužníka o dostatečnosti jeho majetku (byť je dlužník uváděl k předlužení) zabývat též z pohledu vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka.

Nejvyšší soud již R 14/2011 rozebral procesní rámec, v němž insolvenční soud rozhoduje v první fázi insolvenčního řízení (která začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o něm způsoby popsanými v a ) o věřitelském insolvenčním návrhu, včetně toho, že vyloučil možnost byť přiměřeného uplatnění ustanovení o koncentraci řízení a že uzavřel, že dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se v takovém případě řídí vyšetřovací zásadou. Tamtéž doplnil, že povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku ( ), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo (tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají /mohou/ být dokazovány).

V první fázi insolvenčního řízení pak vyloučení pravidel upravujících koncentraci řízení ve spojení s akcentem na vyšetřovací zásadu (v R 14/2011) logicky ústí v závěr, že řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání (srov. a opět i výklad v R 14/2011). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace.

Na výše uvedeném základě lze dovolateli přisvědčit v tom, že závěr, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti, nebylo možné přijmout, aniž by se soud vypořádal s tvrzením dlužníka o majetku v hodnotě 3 500 000 Kč, tedy aniž by uzavřel, zda ve světle závěrů plynoucích především z R 43/2012, R 83/2012 a R 45/2014 je případná existence takového majetku dostatečným podkladem pro závěr, že dlužník v insolvenčním řízení osvědčil nebo prokázal schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).

Dovolání je tedy v této části důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), druhý výrok napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. , vyvracejí jako mylnou jeho představu (promítnutou v reakci na dlužníkovu námitku k absenci výroku dle ), že ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení lze pokládat za zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení okamžik zahájení insolvenčního řízení ve smyslu části věty za středníkem .

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví , se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2020

Mgr. Milan Polášek předseda senátu