Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1231/2020

28 Cdo 1231/2020-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně J. F., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, proti žalovanému městu Černošice, se sídlem Městského úřadu v Černošicích, Riegrova 1029, o zaplacení částky 161.305 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, č. j. -102, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. -102, rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 3. 2018, č. j. -63, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018, č. j. -72, zrušil ve výroku IV. (jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, a v části výroku II. (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 121.226 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 12. 2016 do zaplacení) jej změnil pro částku 82.370,88 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 21. 12. 2016 do zaplacení tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích I. a III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl tak samostatně právní moci.

Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na náhradu za bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo v období od 3. 3. 2014 do 31. 12. 2015 tím, že specifikované pozemky a jejich příslušenství v obci XY ve vlastnictví žalobkyně (účelové komunikace) byly užívány veřejností, tj. neomezeným okruhem uživatelů, a žalovaná za to žalobkyni ničeho nezaplatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, - dále jen „ “), neboť v rozporu s neobsahuje uvedení toho, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. a 3 ), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. větu první ) pokračovat.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; věty první ) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila; k jeho přípustnosti uvedla jen to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž všakoznačila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu (dle jejího mínění) závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo která má být dovolacím soudem vyřešena jinak ( ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoliv tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolatelka sice v dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , avšak s těmito rozhodnutími nespojila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo jež by měla být dle jejího mínění dovolacím soudem nyní vyřešena jinak.

Dovolatelka taktéž ani řádně nevymezila dovolací důvod, neboť nespecifikovala právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložila, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat. V tomto ohledu toliko konstatovala, že právní závěr odvolacího soudu vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí „považuje za nesprávný a neúplný“, neboť „přistoupil a ztotožnil se s předloženým právním názorem žalované, aniž by zkoumal danou problematiku sám podrobněji“, a že „se nemůže ztotožnit se zcela nepodloženými závěry odvolacího soudu, který svůj závěr opírá o předložený znalecký posudek žalovanou“. Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase ovšem není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. ). Samotná polemika dovolatelky se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Soukeníka, předloženého žalovanou, z něhož odvolací soud při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované vycházel, resp. se závěrem odvolacího soudu stran hodnocení tohoto znaleckého posudku a znaleckého posudku znalce Ing. Kratěny, který předložila žalobkyně, pak není uplatněním dovolacího důvodu podle , nýbrž otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

V dovolání taktéž absentuje údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jak bylo shora uvedeno.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném rozhodnutí ( , a část věty před středníkem ).

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalobkyně, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí ( ), jenž tak sdílí osud dovolání, které bylo pro vady, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítnuto (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 6. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu