Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 403/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Agentura MM Praha s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupeného JUDr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 10. 2014 č. j. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení y, základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označený nákladový výrok rozsudku, vydaného v její občanskoprávní věci.

Tímto rozsudkem Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu, jíž se žalobkyně Česká kancelář pojistitelů proti žalované (stěžovatelce) domáhala zaplacení částky 2 950 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává. K nákladovému výroku, resp. aplikaci , soud uvedl, že ač měla žalovaná ve věci plný úspěch, existují zde okolnosti zvláštního zřetele, aby jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a s přihlédnutím k charakteru sporu dovodil, že i stěžovatelka "zde má určitou míru zavinění" a bylo by "nemorální", aby byla žalobkyně povinna "pro liknavé chování" žalované jí hradit náklady řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tomuto hodnocení oponuje rekapitulací jednotlivých úkonů žalobkyně, jež předcházely podání žaloby, resp. osob, které jejím jménem jednaly, a má za to, že pokud tyto osoby své oprávnění za žalobkyni jednat neprokázaly, nelze jí nyní přičítat k tíži, že na jejich jednání, resp. úkony (již poté) nereagovala.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že stěžovatelka předkládá k posouzení (procesně)právní otázku týkající se jednak bagatelní peněžní částky, a jednak nároku náhrady nákladů řízení, jehož předmětem bylo plnění ve smyslu ustanovení

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku, pročež jsou relevantní jen "kvalifikované vady" napadeného soudního rozhodnutí, dosahující značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy občanskoprávní soudy použily při svém rozhodování ustanovení , jež je založeno na mimořádně široké diskreci.

Což jest posilováno bagatelním nárokem, o který stěžovatelce jde (viz výše); úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá ,,rovněž splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je totiž implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.

Jinými slovy, danou ústavní stížností předložená otázka by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečné situaci, a to jmenovitě tehdy, je-li rozhodný úsudek soudu důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecný soud nákladový výrok adekvátně zdůvodnil, a toto odůvodnění, vycházející ze soudem učiněných skutkových zjištění, zjevně - v mezích přípustného uvážení - není výrazem libovůle.

Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí důvody, pro které napadený nákladový výrok považuje za nesprávný, přehlíží však, že sama "nesprávnost" kritériem ústavněprávního přezkumu není.

A konečně ani nutná indikace "podstatné újmy" se z ústavní stížnosti, byť nepřímo, nepodává.

Předpoklady kasačního zásahu Ústavního soudu v dané věci tak chybí.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu