Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1951/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a.s. v likvidaci, se sídlem Palackého 133, Frýdek -Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava-Slezská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2010 č. j. -29, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2011 č. j. -73, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. -151, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 č. j. -168 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. -187, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle d (dále jen " ").

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 20. 5. 2010 č. j. (z nichž jedním je Ing. Pavel Bednařík, dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi (správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a.s. v likvidaci; dále jen "žalovaný"), o zaplacení částky 25 881 058 Kč s příslušenstvím - návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 19. 7. 2011 č. j. -73 změnil rozsudek soudu prvního stupně a v části, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit další úroky z prodlení z žalované částky až do výše 16 % ročně, žalobu zamítl (výrok I.) a dále ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení a odvolacího řízení žalobcům ze strany žalovaných v celkové výši 28 385 Kč. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 23. 1. 2014 č. j. -151 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2011 č. j. -73 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Olomouci (druhým) napadeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2014 č. j. -168 potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a dále rozhodl, že oba žalobci jsou povinní společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 426 077 Kč (výrok II.). Odvolací soud - jsa vázán právním názorem dovolacího soudu uvedeným v citovaném kasačním rozsudku a vycházeje ze skutkových závěrů učiněných krajským soudem - uzavřel, že žalobci nemohli být ve sporu úspěšní, neboť úpadce uskutečnil právo předstihu (srov. o. z.) předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle , o konkursu a vyrovnání, (dále jen " "). Žalobcům proto zůstalo zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (srov. a odst. 4 ) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Vrchní soud současně připomněl, že ani v tomto případě nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou ( ) nebo vylučovací nárok ve smyslu citovaného zákona.

Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. -187 dovolání žalobců podle a odmítl pro nepřípustnost (výrok I.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II.). Připomněl, že povahou žalobci tvrzené pohledávky se podrobně zabýval nejen v předchozím (výše citovaném) kasačním rozsudku, nýbrž také v kasačních rozsudcích sp. zn. , , , , jakož i v usneseních sp. zn. , , a . Dovolací soud zdůraznil, že na závěrech tam formulovaných nemá důvod cokoliv změnit, a to ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nejvyšší soud konečně poukázal na objektivní nepřípustnost dovolání ve vztahu k nákladům řízení (srov. usnesení sp. zn. ) a také v této části dovolání odmítl.

Stěžovatel v prvé řadě podrobně uvedl dosavadní průběh řízení, skutkový stav a jeho vývoj a dále se zaměřil na rozhodnutí soudů týkající se náhrady nákladů řízení; z nich především na to, že vrchní soud rozhodoval v této souvislosti z hlediska přiznaných nákladů nespravedlivě, čímž porušil právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry civilních soudů a k jeho argumentaci lze uvést, že bez jakékoliv hlubší ústavněprávní úvahy pouze stručněji opakuje námitky, s nimiž se soudy již dostatečně vypořádaly v předchozím průběhu řízení. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že jejich závěry je možné považovat za náležitě a přesvědčivě odůvodněné. Nelze v nich spatřovat svévoli, nespravedlnost nebo jakýkoliv jiný exces, s nímž by bylo možné spojit závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Soudy se na aplikaci § 513 obč. zák. ve stěžovatelově věci shodly a svůj názor v napadených rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud neshledal nesoulad extrémního charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle. Ústavní soud v těchto souvislostech neopomíjí ani již dovolacím soudem přiléhavě připomínanou judikaturu (týkající se kasačních rozsudků i odmítacích usnesení) a argumentaci v nich uvedenou, jež obstála i v dotčených usneseních Ústavního soudu (srov.

sp. zn.

,

,

a

). Stěžovatelovu ústavní stížnost proto hodnotí jako nesouhlasnou polemiku, která však není způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat.

Ústavní soud současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná; tento důvod ostatně nelze neuvést také ve vztahu ke stěžovatelem připomínanému rozhodnutí dovolacího soudu o náhradě nákladů řízení před vrchním soudem.

Ústavní soud konečně ve vztahu k napadeným (prvním) rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě konstatuje, že se jedná o rozhodnutí ve fázi neskončeného řízení. V této souvislosti nelze pominout subsidiární povahu ústavní stížnosti. Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat "mezitímní" rozhodnutí, která byla v průběhu dalšího řízení následujícími rozhodnutími nahrazena nebo překonána, protože měla buď toliko kasační charakter, nebo byla zrušena či změněna. Ryze technicky chápáno se má za to, že stěžovatel ve vztahu k těmto (původním) rozhodnutím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně srov. např. usnesení

sp. zn.

,

nebo

). Proto ve vztahu k citovaným rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl také jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu