Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 663/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, se sídlem 306 Victoria House, Victoria Mahé, Republika Seychelles, registrační číslo 014190, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Mgr. L. R., jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Přívoze, Teslova 1125, PSČ 702 00, o vydání částky 25.881.058,- Kč s příslušenstvím a o vyloučení pohledávky ve výši 27.399.832,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č. j. -125, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2010, č. j. -92, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobce (MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“) vydání částky 25.881.058,- Kč s příslušenstvím tvořeným šestnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 6. května 2006 do zaplacení (bod I. výroku). Dále soud zastavil řízení o podané žalobě v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vyloučení konkretizované pohledávky za Českou republikou - Ministerstvem financí ve výši 27.399.832,- Kč s příslušenstvím tvořeným šestnáctiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 4. července 1995 do zaplacení, z konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce (jež směřovalo proti bodům I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 25.881.058,- Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení za dobu od 12. května 2006 do zaplacení, s tím, že ve zbývající části, pokud se žalobce domáhá přiznání dalších úroků z prodlení z žalované částky až do výše šestnácti procent ročně za dobu od 6. května 2006 do 11. května 2006, se žaloba zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel v mezích odvolacího přezkumu zejména z toho, že:

1/ Konsolidační banka Praha s. p. ú. (dále jen „banka K“), Union banka a. s. (dále jen „úpadce“), Moravia Banka a. s. (dále jen „banka M“) a Agrobanka a. s. (dále jen „banka A“) uzavřely dne 19. prosince 1995 smlouvu o sdružení za účelem sdružení úvěrových zdrojů k poskytnutí dlouhodobého úvěru Moravskoslezské vagónce, a. s. (společnost posléze změnila obchodní jméno /následně obchodní firmu/ nejprve na ČKD VAGONKA STUDÉNKA, a. s., poté na Thrall Vagonka Studénka, a. s. a konečně na MSV Metal Studénka, a. s.) - dále jen „společnost MV” ve výši 1.350.000.000,- Kč. Členové sdružení se dohodli, že smlouvu o úvěru (s konečnou splatností 20. prosince 2000) a smlouvy, které úvěr zajišťují, uzavře se společností MV pozdější úpadce (jako administrátor sdružení), který rovněž povede příslušné účty a bude zabezpečovat veškerou agendu, která se k tomuto obchodnímu případu vztahuje, vše za smluvní odměnu podle smlouvy o sdružení.

2/ Účastníci sdružení se dohodli na sdružení úvěrových zdrojů tak, že jejich podíly budou činit 40,8 % (550.800.000,- Kč) u banky K, 29,6 % (399.600.000,- Kč) u pozdějšího úpadce, 14,8 % (199.800.000,- Kč) u banky M a 14,8 % (199.800.000,- Kč) u banky A. Dále bylo dohodnuto, že každý účastník smlouvy o sdružení ponese odpovědnost do výše svého podílu, podle kterého se budou rozdělovat výnosy a eventuální ztráty úvěrového obchodu a rozúčtovávat splátky úvěru a úroku, včetně úroku z prodlení a veškerá další plnění společnosti MV podle smlouvy o sdružení.

3/ Dne 21. prosince 1995 uzavřel pozdější úpadce (jako věřitel) se společností MV (jako s dlužníkem) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na základě které byl společnosti MV poskytnut úvěr ve výši 1.350.000.000,- Kč.

3/ Společnost MV (jako postupitel) uzavřela dne 26. dubna 1999 s pozdějším úpadcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 1/“), jejímž předmětem byla pohledávka společnosti MV vůči Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ve výši 185.134.000,- Kč s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo sjednáno za úplatu ve výši 185.134.000,- Kč, z čehož částka 175.172.000,- Kč měla být uhrazena započtením proti pohledávce postupníka z úvěrové smlouvy.

4/ Společnost MV se s pozdějším úpadcem dne 24. února 2000 dohodla na zrušení postupní smlouvy č. 1/.

5/ Společnost MV (jako postupitel) uzavřela dne 24. února 2000 s pozdějším úpadcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 2/“), jejímž předmětem byla pohledávka, která tvořila předmět postupní smlouvy č. 1/. Postoupení pohledávky bylo sjednáno za úplatu ve výši 1,- Kč. Úplata za postoupenou pohledávku měla být uhrazena formou zápočtu proti pohledávce postupníka z úvěrové smlouvy ve výši 1.350.000.000,- Kč s příslušenstvím.

6/ Podle dodatku č. 2 ke smlouvě o sdružení, datovaného 7. března 2000, uložili členové sdružení pozdějšímu úpadci jako administrátorovi sdružení kapitalizovat část pohledávky z úvěrové smlouvy ve výši 1.471.850.700,- Kč navýšením základního jmění společnosti MV nepeněžitým vkladem, získané akcie prodat společnosti THRALL Europa, s. r. o. za smluvní cenu 323.833.000,- Kč a rozdělit výtěžek mezi členy sdružení dohodnutým způsobem; byl dohodnut i postup pro případ, že ke kapitalizaci části pohledávky z úvěrové smlouvy nedojde. Tamtéž bylo ujednáno, že činnost sdružení neskončí dříve, než bude provedeno závěrečné vyúčtování výnosu postoupené pohledávky.

7/ Pohledávka vůči Fondu byla přiznána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. -204, který nabyl právní moci 19. dubna 2006, a dne 5. května 2006 uhrazena na účet správce konkursní podstaty úpadce ve výši 174.872.016,- Kč.

8/ Banka A (jako postupitel) uzavřela dne 22. února 2008 s žalobcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 3/“), jejímž předmětem byla pohledávka postupitele ze smlouvy o sdružení a z postupní smlouvy č. 2, ve výši 25.881.058,- Kč, představující 14,8 % z přijatého plnění. Sjednaná úplata za postoupení této pohledávky činila 9.800.000,- Kč.

9/ Usnesením ze dne 29. května 2003 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek Union banky a. s., jejímž správcem konkursní podstaty je nyní žalovaný, jenž pohledávku sdružení ve výši 185.134.000,- Kč sepsal do konkursní podstaty.

Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:

1/ Žalobce se domáhá vydání (zaplacení) žalované částky jako svého podílu (výnosu majetku) získaného při výkonu společné činnosti členů sdružení.

2/ Není správný závěr soudu prvního stupně, že nejde o vylučovací nárok ve smyslu , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ani o pohledávku za podstatou, nýbrž jde o pohledávku, kterou je třeba přihlásit do konkursu ( ZKV) a jejíž uspokojení je možné pouze poměrně v rámci rozvrhu ( násl. ZKV).

3/ Pohledávka vůči Fondu byla nabyta do podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení ( a , - dále též jen „obč. zák.“). Žalobce ji tudíž nemohl sepsat celou do konkursní podstaty úpadce, neboť tam v celé výši nenáležela.

4/ Je-li kterýmkoli z členů sdružení vykonáno tzv. právo prevence, ztrácejí ostatní věřitelé právo pohledávku uplatnit vůči dlužníku, i když nebyla splněna a závazek zaniká splněním dluhu věřiteli, který toto právo uplatnil jako první.

5/ Vnitřní poměry spoluvěřitelů se pak řídí právním vztahem, na jehož základě solidarita věřitelů vznikla (např. podle smlouvy o sdružení).

6/ V posuzované věci byl úpadce oprávněn (v souladu s ustanovením § 513 obč. zák.) a dle smlouvy o sdružení jako administrátor sdružení i povinen uplatnit žalobou celou pohledávku vůči Fondu. Při vymáhání pohledávky tak vystupoval jako jediný věřitel, což však nic nemění na vnitřním vztahu členů sdružení.

7/ Po vymožení části uplatněné pohledávky tak bylo na žalovaném, aby podle smlouvy o sdružení vyplatil ostatním členům sdružení podíly na ně připadající, neboť úpadci nepatřila celá pohledávka. Šlo tedy o majetkovou hodnotu, která striktně vzato neměla být v tomto rozsahu pojata do konkursní podstaty (což však žalovanému nebránilo ji vymáhat).

8/ Požadavek na zaplacení výtěžku zpeněžení pohledávky v rozsahu, který připadá na žalobce, je svou povahou (důvodně uplatněným) vylučovacím nárokem ve smyslu § 19 ZKV a získaný výtěžek nelze vydat jinak než vyplacením podílu připadajícího na žalobce.

9/ Žalobce má právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši plynoucí z , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle , ve znění pozdějších předpisů, a to od 12. května 2006.

Žalovaný podal dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl co do částky 25.881.058,- Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení za dobu od 12. května 2006 do zaplacení. Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v , (dále též jen „ “), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dovolání dovolatel především snáší argumenty na podporu závěru, že pohledávku vůči Fondu nabyl do majetku sdružení.

Dále dovolatel namítá, že uplatněná pohledávka není pohledávkou za podstatou ani pracovním nárokem a že rovněž nejde o vylučovací nárok ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV.

A konečně dovolatel zpochybňuje opodstatněnost nároku na úrok z prodlení, s tím, že ten nemá místo u vylučovacího nároku.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání žalovaného je přípustné podle

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV je svou povahou žalobou určovací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179). Rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (výkon rozhodnutí ani exekuci podle něj nelze nařídit). Povahu určovací žaloby neztrácí vylučovací žaloba ani tehdy, týká-li se vylučovací nárok (výjimečně) peněz. Vyhovující výrok rozsudku, na jehož základě má dojít k vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty úpadce, proto nelze formulovat jako povinnost k zaplacení peněžitého plnění (jako povinnost ukládanou na základě žaloby ve smyslu . ). Odvolací soud tedy pochybil, jestliže vyhovující výrok svého rozsudku formuloval tak, že žalovanému „uložil povinnost zaplatit“ žalobci peněžité plnění, o jehož vyloučení z konkursní podstaty úpadce šlo.

Dále Nejvyšší soud uvádí, že problematikou řešenou v téže věci se zabýval (při výkladu téže smlouvy o sdružení) v rozhodnutí o dovolání ve věci, ve které se Česká republika - Ministerstvo financí jako právní nástupce banky K domáhala vůči stejnému žalovanému zaplacení částky 71.347.782,53 Kč s příslušenstvím (odpovídající 40,8 % z částky174.872.016,- Kč) jako pohledávky za podstatou. Šlo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku, na který v podrobnostech odkazuje a od nějž nemá důvod se odchýlit ani v této věci, Nejvyšší soud uzavřel, že uskutečnil-li úpadce právo předstihu předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20 odst. 1 a 4 ZKV) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok ve smyslu § 19 ZKV.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné a dovolací důvod dle byl již proto uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení ( ) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

Za dané situace Nejvyšší soud pokládal za nadbytečné zabývat se dalšími v dovolání uplatněnými argumenty.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.

V Brně 26. září 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu