Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3929/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Zdeňka Skály, zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 č. j. -235 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. -202 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016 č. j. -169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení splatnosti závazku ze smlouvy o půjčce, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ( , věta první, , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 , dále jen " "), neboť dovolání neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno ( ) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, kdy zejména uvádí výhrady proti provádění a hodnocení důkazů. Dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož nevymezil právní otázku, od jejíhož řešení dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit. V dovolání uvedl, že právní otázka spočívá v tom, zda se nalézací a odvolací soud při svém vypořádávání s důkazy a argumenty neodchýlily od zásad hodnocení důkazů tak, jak byly vyloženy judikaturou. Nadto namítl, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho argumentem, podle něhož postup odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně změnil a upravil výrok I. napadeného rozsudku, ustanovení neumožňuje.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení Zejména uvedl, že může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání návrhu nepostačuje pouhá citace textu či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Stěžovatel však svým tvrzením nevymezil právní otázku, od jejíhož řešení dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit, ale pouze napadl způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Uvedenému závěru nelze z ústavního hlediska co vytknout, neboť stěžovatel evidentně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale v podstatě se jen s obecným poukazem na rozpor se zásadami dokazování domáhal, aby Nejvyšší soud přezkoumal hodnocení důkazů. Obdobně stěžovatel pouze namítal nesprávnost postupu odvolacího soudu, který současně potvrdil a změnil a upravil výrok I. napadeného rozsudku, aniž by ve vztahu k této námitce vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. S ohledem na uvedené nelze považovat skutečnost, že se k této námitce Nejvyšší soud výslovně nevyjádřil, jako ústavně relevantní. Nadto Ústavní soud dodává, že k uvedenému postupu odvolacího soudu nelze mít z ústavního hlediska výhrady. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé, neboť jej shledal věcně správným. Pouze doplnil do výroku rozsudku časový údaj (červen 2006) a v nákladovém výroku pak (ve prospěch stěžovatele) opravil zřejmou chybu v psaní, pokud jde o výši nákladů řízení, tak aby korespondovala se správným výpočtem v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud tak postupoval intencích ustanovení , neboť potvrdil ve výroku věcně správné rozhodnutí, přičemž důvody pro jeho zrušení nebyly dány.

Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho vady plně koresponduje s předchozí judikaturou Ústavního soudu i jeho stanoviskem sp. zn. ze dne 28. 11. 2017. V tomto stanovisku Ústavní soud uvedl, že "Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d".

Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Tato skutečnost má procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu a to v souladu s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. .

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz ). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.

Požadavkem "vyčerpat" je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

, nález

sp. zn.

). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení , tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ( ). S ohledem na je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle (sp. zn. ,

,

,

,

,

,

a další).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu