Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3207/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 424, ul. Janského 18, 779 00 Olomouc, sídlem ul. Janského 424/18, Olomouc, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017 č. j. -503 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2016 č. j. -456, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Daniela Ludína, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen " ") s přesvědčením, že došlo k zásahu do jeho práv zaručených d (dále jen " "), a to v , a .

2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") se podává, že vedlejší účastník se domáhal vůči stěžovateli úhrady celkem 72 000 Kč s příslušenstvím jako odměny za činnost vykonávanou na základě mandátní smlouvy. Podle stěžovatele však nárok vedlejšího účastníka na odměnu nevznikl, ev. zanikl započtením. Okresní soud shledal nárok oprávněným, a proto rozsudkem ze dne 1. 4. 2014 č. j. -234 žalobě vyhověl. Na základě stěžovatelova odvolání tento rozsudek okresního soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2015 č. j. -269. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 č. j. -389 opětovně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 96 098,40 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.) shledav nárok na zaplacení odměny důvodným a stěžovatelův zápočet za zcela neurčitý, a proto nezpůsobilý vést k zániku nároku uplatněného vedlejším účastníkem.

3. Proti rozsudku okresního soudu brojil stěžovatel obsáhlým odvoláním s řadou konkrétních námitek, zejména skutkové povahy. dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 15. 9. 2016 č. j. -456 potvrdil ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 90 919,60 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). přejal jako správná skutková zjištění okresního soudu, odkázal na ně s doplněním vyplývajícím z částečně zopakovaného dokazování a přejal i jeho další závěry. Dále se vypořádal s námitkou započtení, přičemž uzavřel, že ani na základě jednoho ze dvou zápočtů (oba neplatné pro neurčitost) nemohly vzájemné pohledávky zaniknout. Posléze konstatoval, že vedlejší účastník vykonával pro stěžovatele činnosti dle mandátní smlouvy (v posuzovaném období), a protože vedlejší účastník úplatu v termínu splatnosti nezaplatil, je stěžovatelův nárok důvodný.

4. Rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel dovoláním. Ohledně přípustnosti v něm odkázal na a nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že "se jedná o otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, zčásti má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zčásti se jedná o porušení ústavně zaručených práv dovolatele". Soudům vytýkal, že se měly zabývat řádným plněním vedlejšího účastníka i před posuzovaným obdobím, že nesprávně posoudil pluralitu pohledávek v podobě náhrady škod, ač šlo pouze o jednu škodu, která měla více příčin, že mu byla odepřena možnost podat odvolání, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou uplatnění "škody 2" a s jejím započtením, a doplnil další argumenty podporující jeho názor, že oba soudy rozhodly v dané věci nesprávně. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. -503 a řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil (pro nedostatek jeho funkční příslušnosti), dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl (pro nepřípustnost) a rozhodl a náhradě nákladů dovolacího řízení. Nepřípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu spočívala v tom, že stěžovatelem provedené vymezení přípustnosti dovolání (viz výše) se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle , neboť z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (s odkazem na jeho usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. ). V této souvislosti připomenul, že ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Z toho plyne, že může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení; jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je podle přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (k tomu opětovně odkázal na svoji konkrétní judikaturu). V další části odůvodnění Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovy námitky zpochybňující správnost právního posouzení, s tím, že buď tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, či jeho tvrzení neobsahuje vymezení relevantní právní otázky, příp. jde o otázku, na které rozhodnutí krajského soudu nezávisí.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel ve dvou rovinách. Jednak mělo dojít k zásahu tím, že jiným právním posouzením věci mu byla odepřena možnost podat odvolání, jednak nevypořádáním se s jeho námitkou ohledně uplatnění "škody 2" a s jejím započtením na nárok vedlejšího účastníka (argumentaci v zásadě převzal z obsahu dovolání na str. 12 až 14 s doplněním, že se s nimi Nejvyšší soud neztotožnil).

6. K první námitce stěžovatel uvádí, že svým rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, avšak nesouhlasí s jeho názorem o nedostatečném doplnění tvrzení. Neseznámil-li účastníky řízení před svým rozhodnutím s odlišným názorem, a stěžovatel se neměl možnost k němu vyjádřit, došlo k porušení práva na soudní ochranu podle a y. Vzhledem k porušení základních práv považuje stěžovatel dovolání za přípustné v souladu s citovaným nálezem

sp. zn.

.

7. Také postupem okresního soudu a krajského soudu, které se nezabývaly námitkami spočívajícími v uplatnění "škody 2", byl zkrácen v základních právech podle a y, čímž byla dána - opět v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu - přípustnost dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu (body 13. až 14.).

10. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelem provedené vymezení přípustnosti dovolání není způsobilým vymezením podle . K tomu Ústavní soud dodává, že v takovém případě stěžovatel nenaplnil zákonný požadavek na obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle .

11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o uplatněném nároku vedlejšího účastníka, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Využívá-li stěžovatel nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

na podporu svého přesvědčení o tom, že jeho dovolání bylo přípustné již na základě tvrzení o porušení základních práv, jde o zjevné nepochopení závěru tohoto nálezu, protože podle něj je námitka porušení základních práv uplatnitelná (i) jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (na počátku roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

13. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu.

14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (tomuto závěru nebrání ani skutečnost, že Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovo zpochybnění správnosti právního posouzení věci - viz str. 3 a násl. odůvodnění napadeného usnesení, a to včetně těch, které stěžovatel převzal do ústavní stížnosti). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu