Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2425/10

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. -92, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2009, č. j. -72, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. , a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení , o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu", takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení d (dále jen "") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů, a aby z důvodu porušení zákazu diskriminace zrušil i část ustanovení , o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu".

Z ústavní stížnosti a obsahu připojených listin se podává následující.

Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. -72, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. , kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, jímž zamítl její žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvku na bydlení.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. -92, odmítl podle ve spojení s jako nepřípustnou s odůvodněním, že se opírala výlučně o jiné důvody, než jsou uvedeny v , resp. že stížnost neobsahovala "ani jeden stížnostní bod", který by bylo možno podřadit pod některý z kasačních důvodů, vymezených označeným ustanovením. Podle soudu nepostačuje, pakliže stěžovatelka v kasační stížnosti toliko zákonný důvod pro podání stížnosti ohlásila [zde ], aniž současně uvedla, v čem nezákonnost, tvrzenou v podobě nesprávného právního posouzení věci, spatřuje. Kasační soud též konstatoval, že nebylo-li možné projednat kasační stížnost věcně, nemohl se zabývat ani stěžovatelčiným požadavkem, aby podal návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na zrušení části

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy svým formalistickým přístupem k aplikaci zákona o státní sociální podpoře a zákona o pomoci v hmotné nouzi sice naplnily "literu zákona", popřely však jeho smysl a účel, tj. pomoci osobám potřebným. Diskriminační charakter , jestliže obsahuje podmínku trvalého pobytu, pak tkví podle stěžovatelky v tom, že vylučuje z možnosti žádat o příspěvek ty, kdož ze závažných důvodu žijí (či jsou nuceni žít) v bytě, k němuž získat trvalý pobyt nemají možnost; přitom institut trvalého pobytu má pouze evidenční charakter, a je proto nesprávné z něj činit zákonnou podmínku pro přístup k dávce.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

V dané věci je především významné, že stěžovatelka, ačkoli navrhla i zrušení rozhodnutí kasačního soudu, obsahově proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevztáhla, resp. nezpochybnila ani jeho věcnou správnost, natožpak konformitu ústavněprávní.

Pro ústavněprávní přezkum je tudíž zde postačující zaznamenat, že závěry kasačního soudu o nepřípustnosti stěžovatelkou podané kasační stížnosti (, ) jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu.

Podle musí být ústavní stížnost odmítnuta tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. téhož předpisu).

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně (srov.

sp. zn.

).

Taková situace však nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost - jako meritorně neprojednatelné - byla Nejvyšším správním soudem podle odmítnuta.

Důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve zbylé části - pokud směřovala proti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů - tudíž spočívá v její nepřípustnosti ve smyslu výše vyloženého ustanovení , s důsledky dle rovněž shora citovaného ustanovení téhož předpisu.

Byla-li ústavní stížnost jako neprojednatelná odmítnuta, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, na zrušení stěžovatelkou označeného ustanovení zákona, aplikovaného napadenými rozhodnutími správního orgánu a krajského soudu; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu