Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3189/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Minasjanové, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, č. j. -196, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2014, č. j. -78, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2014, č. j. -62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo na veřejné projednání věci podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením zastavil řízení v záhlaví uvedené věci (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení částky 1.000 Kč ze zaplaceného soudního poplatku stěžovatelce jako žalobkyni (výrok III.). K zastavení řízení přistoupil soud podle poté, co ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. -57, jímž bylo řízení na základě shodného návrhu účastníků podle přerušeno, nebyl podán návrh na jeho pokračování.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) konstatoval, že usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení nabylo právní moci dne 26. 6. 2013, obsahovalo poučení o tom, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat a taktéž poučení, že nebude-li do jednoho roku podán návrh na pokračování v řízení, soud řízení zastaví. Za situace, kdy v této roční lhůtě nebyl podán návrh na pokračování v řízení, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením řízení zastavil. K návrhu žalobkyně na pokračování řízení učiněnému po uplynutí zmíněné roční lhůty nemohl odvolací soud pro opožděnost přihlédnout.

4. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku (tzn. zastavení přerušeného řízení po uplynutí zákonem stanovené roční lhůty) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že při jednání ve věci samé nebyla soudem o následcích uplynutí lhůty poučena (když sama navíc přerušení řízení přímo nenavrhovala, pouze soud žádala o poskytnutí delší lhůty k mimosoudnímu jednání s protistranou). Stěžovatelka tak považuje doslovnou aplikaci ustanovení § 111 odst. 3 poslední věta v relevantním znění v její věci za nepřiměřeně tvrdou, a to zvláště v situaci, kdy jako účastník řízení nebyla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Skutečnost, že pro stěžovatelku jsou napadená rozhodnutí nepřiměřeně tvrdá, vyplývá už jen z toho, že meritem věci je řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kde stěžovatelka žije společně se svojí takřka devadesátiletou matku.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Podle ve znění do 31. 12. 2015 platilo, že je-li řízení přerušeno podle , pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců. Soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, a i bez návrhu v případě, že to odůvodňují zájmy nezletilého dítěte, pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.

9. Soud prvního stupně konstatoval, že svým rozhodnutím rozhodl o přerušení řízení ke shodnému návrhu účastníků postupem podle za účelem poskytnutí prostoru pro mimosoudní vyřešení věci. Ve lhůtě 1 roku nebyl podán návrh na pokračování v řízení, proto soud rozhodl podle o zastavení řízení. S tímto postupem soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Nalézací, odvolací i Nejvyšší soud přitom stěžovatelce vysvětlily, že pokud řízení bylo ke shodnému návrhu účastníků (tedy na základě jednoho z výslovně uvedených důvodů obsažených v ustanovení ) přerušeno, a žádný z účastníků nepodal do jednoho roku u soudu prvního stupně návrh na pokračování v přerušeném řízení, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak, než řízení po naplnění zákonem stanoveného předpokladu podle zastavit. Soud totiž v uvedeném případě nemá možnost vlastní úvahou zvážit, zda řízení zastaví či nikoli, neboť dojde-li k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení , řízení vždy zastavit musí.

10. I kdyby pak byla pravda, že stěžovatelka důsledkům přerušení (resp. důsledkům nepodání návrhu na pokračování v řízení) při jednání před soudem neporozuměla, byla o nich poučena rozhodnutím o přerušení řízení. Bylo tedy na stěžovatelce, aby střežila svá práva, jak se v kontextu obdobného případu již vyjádřil sám Ústavní soud [srov. k tomu například Nejvyšším soudem odkazované usnesení ze dne 24. 1. 2013,

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O tom, že je stěžovatelka - byť nemá právnické vzdělání - úkonů k hájení svých práv schopna, přitom dostatečně svědčí kroky, které činila po zastavení řízení prvostupňovým soudem. Podle Ústavního soudu tak nelze hodnotit postup obecných soudů v případě stěžovatelky ani jako nepřiměřeně tvrdý.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu