Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2691/21

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Dagmar Buchnarové Novákové, zastoupené Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. -155 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011 č. j. -12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi vrácení stěžovatelkou vyčíslených plateb.

Stěžovatelka brojí také proti celé řadě dalších rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. -74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021 č. j. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020 č. j. ), jejich zrušení však v petitu nenavrhuje. Oproti tomu ústavní stížnost nesměřuje do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. -227, kterým bylo rozhodnuto o dovolání podaném proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. -155, od jehož doručení dle doplnění ústavní stížnosti dovozuje stěžovatelka zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. V původní ústavní stížnosti dodržení zákonné lhůty přitom dovozuje z doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021 sp. zn.12 Cmo 166/2021 (stěžovatelka uvádí datum vydání rozhodnutí 19. 8. 2021). Toto rozhodnutí nicméně k ústavní stížnosti nepřiložila a ani nedoložila okamžik jeho doručení.

Ústavní soud musí předně podotknout, že sdělení obsažená v ústavní stížnosti jsou značně nepřehledná, a to jak ta, která se týkají shrnutí dosavadního průběhu řízení a vymezení napadených rozhodnutí, tak i ta, která obsahují samotné námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí nepřesné nebo nepravdivé informace, když např. uvádí, že chybným poučením soudu bylo stěžovatelce odebráno právo podat včas žalobu pro zmatečnost, ta přitom byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti, když stěžovatelka napadla žalobou rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv soudu odvolacího.

Z ústavní stížnosti a zejména pak z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že dne 11. 5. 2011 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích směnečný platební rozkaz, který byl stěžovatelce doručen na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel prostřednictvím fikce doručení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky, které byly soudu doručeny dne 15. 5. 2020 a Krajským soudem v Českých Budějovicích byly odmítnuty pro opožděnost. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek podala stěžovatelka také žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť žaloba pro zmatečnost je přípustná pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost. Stěžovatelka však napadla usnesení soudu prvního stupně, proti němuž není žaloba pro zmatečnost přípustná. V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o zamítnutí žaloby pro zmatečnost napadla odvoláním a žaloba pro zmatečnost je aktuálně řešena před Vrchním soudem v Praze. Z aplikace Infosoud a dotazem učiněným ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že stěžovatelka při podání odvolání proti rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost nezaplatila soudní poplatek a řízení tak bylo zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích odmítnuto. Proti rozhodnutí o odmítnutí podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 8. 2021 č. j. -195 potvrdil. Stěžovatelka ze všech výše uvedených rozhodnutí navrhuje pouze zrušení směnečného platebního rozkazu. Na základě napadeného směnečného platebního rozkazu byla nařízena exekuce. Stěžovatelka navrhla její zastavení z důvodu a h) Obvodní soud pro Prahu 7 návrh zamítl. Stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 odvoláním. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka ze všech těchto rozhodnutí navrhuje zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod totiž nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.

Takovým rozhodnutím je v případě stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce usnesení Nejvyššího soudu č. j. -227, kterým rozhodl o odmítnutí dovolání. Na výzvu Ústavního soudu bylo toto rozhodnutí sice předloženo, nicméně stěžovatelka toto rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadá, neuplatňuje vůči němu žádné námitky, ani jeho zrušení nenavrhuje. Pokud jde o stěžovatelkou napadený směnečný platební rozkaz, bylo posledním rozhodnutím v této věci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. -195. To sice stěžovatelka v ústavní stížnosti označila, k ústavní stížnosti je ale nepřiložila, s jeho závěry v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje a ani jeho zrušení nenavrhuje. Ústavní soud, který je vázán podaným návrhem, resp. jeho petitem, proto k přezkumu těchto rozhodnutí nepřistoupil.

Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Z judikatury se podává, že Ústavní soud v případě, kdy stěžovatel napadá pouze rozhodnutí o odvolání a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něj odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, považuje ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. z poslední doby např.

sp. zn.

a

).

Nadto je nutné zdůraznit, že stěžovatelka sice ve věci vydaného směnečného platebního rozkazu podala žalobu pro zmatečnost, nicméně ta byla zamítnuta pro nepřípustnost a v řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí také nedošlo k meritornímu přezkumu. Stěžovatelkou uplatněný prostředek k ochraně jejích práv tak nebyl učiněn procesně správným způsobem a stěžovatelka proti tomuto postupu soudů nevznáší v ústavní stížnosti námitky. Princip subsidiarity ústavní stížnosti tak není ani z tohoto pohledu naplněn.

V ústavní stížnosti obsažený návrh, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi povinnost vrátit stěžovatelce platby zde uvedené, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou totiž jednoznačně vymezeny v ě ( a ) a v a nelze je nad tento rámec nepřípustně rozšiřovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost a podle zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2021

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj