Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1680/2021

20 Cdo 1680/2021-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale, se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé č. 512/4, identifikační číslo osoby 00514152, zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 159/17, proti povinným 1) D. B. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 2575/31a, a 2) J. V., narozenému dne XY, bytem v XY, pro 879 369,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání povinné 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. -155, takto:

Dovolání povinné 1) se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. -155, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 8. 2020, č. j. -85, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné 1) na zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2020. Odvolací soud zjistil, že exekuce v projednávané věci byla nařízena na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011, č. j. -12, jímž byla povinným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit oprávněnému směnečný peníz ve výši 879 369,20 Kč, 6% úrok p. a. z této částky od 19. 2. 2011 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Směnečný platební rozkaz byl povinné 1) doručován (zásilka se směnečným platebním rozkazem byla uložena na poště dne 18. 5. 2011) za účinnosti , , ve znění , účinném od 23. 1. 2009, podle kterého nebyla vyloučena možnost náhradního doručení podle . Vzhledem k tomu, že směnečný platební rozkaz byl povinné 1) doručován na adresu jejího tehdejšího trvalého pobytu a právní úprava účinná v době doručování exekučního titulu náhradní doručení nevylučovala, mohlo k řádnému doručení dojít, aniž se o tom adresát dozvěděl, uplynutím lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena na poště k vyzvednutí. V projednávané věci tak odvolací soud dospěl k závěru, že exekuce byla nařízena podle vykonatelného exekučního titulu, neboť exekuční titul byl doručován v souladu s tehdejší účinnou právní úpravou a právní moci a vykonatelnosti nabyl po uplynutí lhůty pro podání námitek, resp. odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. K jinému závěru není dán důvod, když návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečního platebního rozkazu nebyl shledán důvodným, neboť skutečnost, že se povinná 1) na adrese pro doručování trvale nezdržovala, není omluvitelným důvodem. Nelze rovněž ani použit zásadu použití nyní účinné právní úpravy, která je pro povinnou 1) výhodnější, když tato zásada se uplatňuje pouze v řízení trestním a nikoliv v civilním. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán ani jiný důvod pro zastavení exekuce, neboť námitky povinné 1) stran podpisu směnky, nesprávnosti exekučního titulu a vad nalézacího řízení nenaplňují kritéria zjevné nespravedlnosti a rozporu s principy právního státu a směřují proti věcné správnosti a zákonnosti exekučního titulu, jež však není možné v exekučním řízení přezkoumávat.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 1) dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, nepředvídatelné a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval všemi nesrovnalostmi, které v celém řízení od podání žaloby proti dovolatelce vyšly najevo, a které celý průběh řízení zpochybnily. Šlo zejména o zneužití institutu směnečného řízení, vady směnky a jejího vyplnění, tvrzenou existencí dosílky u dovolatelky a nesprávným postupem poskytovatele poštovních služeb při doručování. Dovolatelka dále rozsáhle vysvětluje, že se s doručovanou písemností nemohla řádně seznámit s ohledem na náhradní doručení směnečného platebního rozkazu a namítá, že by se v projednávané věci měla uplatnit zásada retroaktivity podobně jako v trestním řízením, když se právní úprava následně změnila v její prospěch a vyloučila náhradní doručení směnečného platebního rozkazu. Dále namítá, že ustanovení věta druhá ve znění od 23. 1. 2009 je velmi přísná a v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces, neboť krátí práva povinného (žalovaného v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu), který nemá příležitost se bránit, a zhoršuje jeho postavení oproti postavení žalovaného v řízení o vydání platebního rozkazu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, včetně exekučního titulu, zrušil a věc vrátil k nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

4. Dovolatelka ve svém dovolání vede rozsáhlou polemiku primárně se závěrem odvolacího soudu, že exekuční titul v projednávané věci byl doručen řádně, podle účinných předpisů a následná změna právní úpravy na proces doručování nemohla mít žádný vliv. Odvolací soud však správně uvedl, že doručení směnečného platebního rozkazu proběhlo v roce 2011 v souladu s rozhodnou právní úpravou, když náhradní doručení nebylo podle ustanovení ve znění účinném od 23. 1. 2009 vyloučeno. Následná novelizace , který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, nemůže mít na doručování směnečného platebního rozkazu v projednávané věci vliv, neboť přechodná ustanovení tohoto zákona zpětnou účinnost předmětného ustanovení nestanovují a je tedy vyloučena (srov. čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Opačný výklad by byl právě v rozporu se základními principy právního státu, mezi něž princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem patří. Dovolací soud již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. ) vysvětlil, že obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. např. přechodné ustanovení obč. zák.). O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v d, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z y (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. , uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. , uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Stanovuje-li d možnost použití pozdějšího zákona příznivějšího pro pachatele, je zcela zřejmé, že toto ustanovení se výslovně vztahuje pouze na trestní řízení a nelze je tedy (jak dovolatelka nesprávně dovozuje) aplikovat v řízení civilním, které stojí na principu rovnosti stran jako stěžejní zásadě spravedlivého procesu (srov. d, y) a ve kterém by způsobilo neoprávněnou výhodu jedné strany.

5. Vznáší-li dovolatelka námitky proti přísnosti tehdejší právní úpravy doručování a rozdílným podmínkám při doručování směnečného platebního rozkazu a platebního rozkazu, odkazuje dovolací soud na ustanovení y, podle kterého je soud při rozhodování zákonem vázán a není tak oprávněn „přísnost zákona“ posuzovat. Toto oprávnění náleží pouze zákonodárci, popřípadě Ústavnímu soudu při rozhodování, zda je konkrétní ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem [ písm. b) y].

6. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. . Citované rozhodnutí se zabývá otázkou postupu při doručování, resp. výběru (pořadí) doručujícího orgánu ve smyslu , a následně otázkou prominutí zmeškání lhůty ve smyslu Z popsaného je zřejmé, že námitka dovolatelky není přiléhavá, když namítané rozhodnutí na projednávanou věc vůbec nedopadá. V projednávané věci se navíc již nelze zabývat otázkou zmeškání lhůty (resp. prominutí jejího zmeškání) pro podání opravného prostředku proti exekučnímu titulu, když je zřejmé, že exekuční titul byl doručován řádně, a otázka prominutí zmeškání lhůty je otázkou, která mohla být řešena pouze v nalézacím řízení. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, č. j. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , bod IV, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , bod 14, 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. ). Z uvedené soudní praxe plynoucí stěžejní zásadu lze prolomit toliko ve zcela mimořádných případech, a to tehdy, jestliže by exekuce vedla ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. ). Judikatura dovolacího soudu již v některých povahou mimořádných případech sice uvedenou zásadu prolomila, ty se však vyznačují tím, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen (ve věci pod sp. zn oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného podepsat směnku, na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz coby exekuční titul, ve věci pod sp. zn. oprávněný pozměnil údaj o splatnosti směnky, opět za účelem dosažení exekučního titulu). Shodný rysem uvedených výjimečných případů je tedy pro zajištění exekučního titulu aktivní a současně deliktní jednání oprávněného, které naplňuje okolnosti intenzivní a povahou podstatné pro dovození nepřípustnosti dalšího vedení exekuce.

7. Takový důvod pro zastavení situace však odvolacím soudem správně nebyl shledán vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinné 1) – pro opožděnost – nebyly její námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v nalézacím řízení, když soudy v nalézacím řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. -50) dospěly k závěru, že námitky byly podány opožděně a nedůvodně, neboť skutečnost, že se povinná 1) na adrese pro doručování trvale nezdržuje, není omluvitelným důvodem. Za takové situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 10. 1. 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ), a to i v poměrech, v nichž má dojít k zastavení exekuce (srov. ustanovení ). Ze shora uvedeného se tedy rovněž nevyhnutelně podává, že možnost uplatnění kauzálních námitek až ve vykonávacím řízení je zcela výjimečná, když skrze směnku a její uplatnění v nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného činu nebo k realizaci výtěžku z předchozí trestné činnosti (např. vydírání, fyzické násilí při podpisu směnky, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. ), avšak tyto okolnosti v projednávané věci nebyly zjištěny.

8. Namítá-li dovolatelka s poukazem na její právo na spravedlivý proces překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, a že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami povinné 1), nelze ani těmto jejím námitkám přisvědčit. Dovolatelka jednak tyto námitky formuluje pouze obecně, aniž by vymezila, v čem přesně překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu shledává, jednak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

9. Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, pak za situace, kdy z odůvodnění usnesení vyplývá, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů i jakým způsobem posoudil věc po právní stránce ( ), nelze mít uvedenou výtku za důvodnou. Dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. ). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , bod 14.). Odvolací soud přitom (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) své skutkové a právní závěry odůvodnil do té míry, že je patrné, na základě jakých skutečností a proč rozhodl.

10. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinné 1) podle odmítl.

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 8. 2021

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu