Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2980/25

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Pecha, zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, sídlem Polská 1282/16, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2024, č. j. -360, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Lenky Spoustové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se v řízení o určení pracovněprávního vztahu domáhal vydání rozsudku, že 1. 5. 2005 platně uzavřel pracovní smlouvu s vedlejší účastnicí řízení, coby zaměstnavatelkou. Okresní soud v Rokycanech ("okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. -329, zastavil řízení o určení, že pracovní poměr mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014 (výrok I) a zamítl žalobu ze dne 17. 5. 2019, ve znění její změny ze dne 9. 1. 2024, na určení, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl stěžovatel zaměstnancem vedlejší účastnice řízení (výrok II).

2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku I zrušil a ve výroku II změnil tak, že žaloba na určení, že mezi stěžovatelem a stěžovatelkou byl právní vztah, a to pracovní poměr, který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, se zamítá (výrok I).

3. Stěžovatel následně napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soudem odmítnul usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. -451, podle , (" ") s odůvodněním, že dovolání zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu. Nadále setrvává na názoru, že mezi ním a vedlejší účastnicí existoval právní vztah, pracovní poměr. Krajskému soudu vytýká, že neprovedl řádné dokazování. Má za to, že jím přijaté závěry jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Zdůrazňuje, že pro vedlejší účastnici řízení vykonával závislou práci, a proto by jeho věc měla být posouzena primárně podle pracovně právních předpisů.

III. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené .

6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

7. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( a 6 ), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

8. Z příloh ústavní stížnosti i shora provedené rekapitulace se podává, že v posuzované věci byl napadený rozsudek krajského soudu předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením odmítl. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel posledně uvedené rozhodnutí nenapadá. O uvedeném závěru svědčí nejen záhlaví ústavní stížnosti, v němž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, ale zejména samotná stížnostní argumentace, kterou se brojí výhradně proti posouzení věci krajským soudem, a formulace petitu, v němž se navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu. Že se stěžovatel po Ústavním soudu nedomáhá přezkumu a zrušení (též) rozhodnutí Nejvyššího soudu, se pak v neposlední řadě podává i z plné moci udělené právnímu zástupci, v níž je uvedeno, že ji stěžovatel uděluje k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu.

9. Za popsané situace, kdy nelze mít podle Ústavního soudu jakýchkoliv rozumných pochybností o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností skutečně pouze v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, již Ústavní soud nepovažoval za nezbytné si v tomto smyslu ověřovat stěžovatelův úmysl.

10. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. Napadá-li proto stěžovatel pouze rozhodnutí nižšího soudu a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něho odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. obdobně usnesení ze dne 16. 5. 2023

sp. zn.

nebo ze dne 22. 12. 2021

sp. zn.

).

11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2025

Jiří Přibáň v. r.

soudce zpravodaj