Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2784/25

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky VacuClean s. r. o., sídlem U Zahrádkářské kolonie 463/20, Praha 4, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. -399, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2023, č. j. -352, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Veolia Energie ČR, a. s., sídlem 28. října 3337/7, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně v civilním řízení původně domáhala, aby bylo vedlejší účastnici jako žalované uloženo vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor, a nebude-li vydání možné, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně v pořadí druhým (nyní napadeným) rozsudkem, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Stěžovatelka následně napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle , neboť nebyly naplněny požadavky uvedené v .

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že výkladem krajského soudu pozbyla vlastnické právo ke stacionárnímu sacímu zařízení ve prospěch vedlejší účastnice, aniž by však o takovém způsobu zcizení byla předem ze strany vedlejší účastnice informována. Stěžovatelka učinila vše, aby své vlastnické právo ochránila, sjednala si výhradu vlastnického práva a při trvajícím prodlení s úhradou kupní ceny od předmětné kupní smlouvy odstoupila. Krajský soud namísto ochrany vlastnického práva stěžovatelky dospěl k závěru, že stěžovatelka složila zařízení na pozemek vedlejší účastnice a tato se tímto stala vlastníkem zařízení v dobré víře. Napadený rozsudek krajského soudu tedy stěžovatelka považuje za rozporný se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ").

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

8. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( a 6 ), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

9. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že v posuzované věci byl napadený rozsudek krajského soudu předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud podané dovolání usnesením odmítl. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel posledně uvedené rozhodnutí nenapadá. O uvedeném závěru svědčí nejen záhlaví ústavní stížnosti, v němž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, ale zejména samotná stížnostní argumentace, kterou se brojí výhradně proti posouzení věci krajským soudem, a formulace petitu, v němž se navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. Že se stěžovatel po Ústavním soudu nedomáhá přezkumu a zrušení (též) rozhodnutí Nejvyššího soudu, se pak v neposlední řadě podává i z plné moci udělené právnímu zástupci, v níž je uvedeno, že ji stěžovatel uděluje k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu.

10. Za popsané situace, kdy nelze mít podle Ústavního soudu jakýchkoliv rozumných pochybností o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností skutečně pouze v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, již Ústavní soud nepovažoval za nezbytné si v tomto smyslu ověřovat stěžovatelův úmysl.

11. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. Napadá-li proto stěžovatel pouze rozhodnutí nižších soudů a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něho odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. usnesení ze dne 16. 5. 2023

sp. zn.

nebo ze dne 22. 12. 2021

sp. zn.

).

12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2025

Jiří Přibáň v. r.

soudce zpravodaj