Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 467/21

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti AIKVLK.CZ, v. o. s., sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, insolvenční správkyně obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci", zastoupené společníkem Mgr. Markem Vlkem, advokátem, sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2020 č. j. , , -503 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2020 č. j. , -468 (), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti FINE LINE DEVELOP, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi došlo k porušení d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je insolvenční správkyní obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci", (dále jen "insolvenční dlužnice") v insolvenčním řízení vedeném proti ní u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. . Stěžovatelka se žalobou v tzv. incidenčním sporu domáhala určení, že právní jednání společně učiněné insolvenční dlužnicí a vedlejší účastnicí je vůči majetkové podstatě neúčinné. Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2020 č. j. -447 () žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejší účastnici ve výši 72 160 Kč (výrok II) a státu (výrok III) a zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků (výrok IV).

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil výrok II uvedeného rozsudku k odvolání vedlejší účastnice proti témuž výroku napadeným usnesením tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady řízení jen ve výši 65 560 Kč, z důvodu chybných výpočtů. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelka odvolání proti rozsudku krajského soudu nepodala ani se k odvolání vedlejší účastnice nevyjádřila. Vrchní soud účastníky řízení v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil, že dovolání proti němu je přípustné za podmínek , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "").

4. Stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné napadeným usnesením. Z něj se podává, že dovolání stěžovatelky nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vyjmenovaných v a jeho projednání brání rovněž téhož zákona, neboť vrchní soud rozhodoval toliko o nákladech řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud neprojednal její řádně podané odvolání proti uvedenému rozsudku krajského soudu. Ten jí byl doručen dne 11. 3. 2020; dne 23. 3. 2020 proti němu stěžovatelka podala tzv. blanketní odvolání, jež odůvodnila dne 29. 5. 2020. Pozdější odůvodnění odvolání způsobil zástupce věřitelů neposkytnutím součinnosti; stěžovatelka o tom krajský soud informovala přípisy ze dne 9. 4. 2020 a 26. 5. 2020. Stěžovatelka v nich mimo jiné žádala krajský soud, aby vyzval zástupce věřitelů ke spolupráci. Krajský soud přitom odvolání stěžovatelky neodmítl ani ji nevyzval k odstranění vad podání podle

6. Stěžovatelce tak byla znemožněna realizace jejího procesního práva na přezkum dotčeného rozhodnutí. Stěžovatelka neměla jinou možnost než proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí vrchního soudu brojit dovoláním a následně ústavní stížností. Při podání dovolání se řídila nesprávným poučením vrchního soudu. Stěžovatelka odkazuje na bod 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015

sp. zn.

(N 94/77 SbNU 377), podle něhož je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, odmítne-li obecný soud věcně projednat řádně podaný opravný prostředek; chybný postup soudu nemůže jít k tíži účastníka řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl zaprvé k závěru, že ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

8. Stěžovatelka splňuje předpoklady povinného zastoupení podle až 31 . Podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) platí, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle zastoupen jiným advokátem. V nyní posuzované věci je stěžovatelkou veřejná obchodní společnost, jejímiž dvěma společníky jsou advokát a jiná obchodní společnost, rovněž zapsaná v seznamu advokátů. Za situace, kdy je činnost stěžovatelky spojena s výkonem advokacie a advokátem již je zastoupena, považuje Ústavní soud požadavek na zastoupení jiným advokátem za nehospodárný a přehnaně formalistický, neboť je zřejmé, že statutární orgán stěžovatelky jí dokáže být rovněž kvalifikovaným právním zástupcem.

9. Zadruhé, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná.

10. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Řízení podle písm. d)y je totiž založeno na zásadě subsidiarity návrhu [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 163/82 SbNU 565)].

11. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují proti postupu obecných soudů, v jehož důsledku nebylo věcně projednáno její odvolání. Tato tvrzená vada přitom spadá pod tzv. zmatečnostní vadu řízení podle

12. Podle uvedeného ustanovení lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, byla-li účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom tzv. zmatečnostní vada podle odpovídá námitkám o upřeném právu na přístup k soudu a na řádně vedené soudní řízení v důsledku znemožněné realizace procesních práv, které zákon účastníkovi řízení přiznává (srov. kupř. usnesení ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. či bod 9 usnesení ze dne 30. 10. 2020 sen. zn. ). Pod uvedené námitky Nejvyšší soud řadí i tvrzené odnětí možnosti účastníka řízení účinně bránit svá práva (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. ) a znemožnění účastnit se odvolacího řízení (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. ).

13. Stěžovatelka proto měla možnost proti napadenému usnesení vrchního soudu podat žalobu pro zmatečnost podle k ochraně svých práv, jež k tomu podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje účinný procesní prostředek (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2019

sp. zn.

, ze dne 17. 6. 2020

sp. zn.

či ze dne 14. 7. 2020

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti a k ní připojených dokumentů se však nepodává, že stěžovatelka této možnosti využila. Lze proto uzavřít, že řádně nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc jsou v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Jak se podává ze shora uvedeného, Ústavní soud je oprávněn přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu. Proti němu sice ústavní stížnost formálně směřuje, avšak argumentace stěžovatelky směřuje toliko proti postupu obecných soudů v odvolacím řízení. Posouzení této skutečnosti však ani nebylo předmětem napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné. Není významné, že se stěžovatelka při podání dovolání řídila nesprávným poučením vrchního soudu, neboť ani za situace, kdy by dovolání tzv. objektivně nepřípustné nebylo, vytýkané vady odvolacího řízení (tzv. zmatečnostní vady) nejsou samostatně způsobilým dovolacím důvodem (viz větu druhou , viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. či ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. ). Stěžovatelka proto od počátku uplatňovala chybný procesní postup k ochraně svých práv, což v nyní posuzované věci nelze klást k tíži orgánům veřejné moci.

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení neprovedl nic jiného, než že posoudil dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu z hlediska rozhodnutí vyjmenovaných v a v návaznosti na to použil příslušná ustanovení , přičemž uvedl, že jeho projednání brání rovněž Ústavní soud v jeho postupu žádné ústavně relevantní vady neshledal, ostatně stěžovatelka je ani netvrdí.

17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle a v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu podle ve spojení s téhož zákona.