Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
110163.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3576/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bouchnera, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č.j. Ncp 531/2019 -37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Vedlejší účastník se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 C 196/2019 domáhá po stěžovateli coby žalovaném uhrazení dlužné částky 109 129 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi hodnotou jeho majetku, který nabyl na základě zákona č. 72/1994 Sb. , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkurzní věřitel družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání ").
2. Stěžovatel vznesl námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, proto okresní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle § 104a odst. 5 zákona č. 99/1964 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř. o.s.ř. ").
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že podle § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená podle zák. č. 328/1991 Sb. , která pokračují po 1. 1. 2008, po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen zákon o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž i občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 ) a že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané.
4. Námitku stěžovatele neshledal vrchní soud důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o.s.ř. o.s.ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Současně doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít insolvenční zákon , a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle § 7a písm. a) insolvenčního zákona .
II.
5. Napadeným usnesením vrchního soudu byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listin y a čl. 4 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
6. Stěžovatel je toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017, č.j. Ncp 198/2017 -234, v němž tento soud dle stěžovatele dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů (k ústavní stížnosti je však přiloženo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, č.j. Ncp 181/2019 -30). Dále stěžovatel poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" a odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004
sp. zn. III. ÚS 258/03
(N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje postavení konkurzního věřitele.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
V.
10. Námitky stěžovatele směřují proti mechanismu, kterým vrchní soud určil věcnou příslušnost soudu v daném řízení. Stěžovatel poukazuje na nejednotnost právního názoru obecných soudů a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v jiné věci, které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům - k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 626/19
ze dne 29. 10. 2019), nikoli Ústavní soud. K uvedenému lze dodat, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci, přičemž z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listin y byl nižší či méně kvalitní.
11. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listin y, v budoucnu mu nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 35 C 196/2019 . Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 3419/10
ze dne 31. 3. 2011).
12. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listin y. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení
sp. zn. III. ÚS 29/06
ze dne 16. 11. 2006).
13. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Jelikož k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
14. Ústavní soud přitom postupoval shodně jako v případech dalších stěžovatelů, kteří ve svých ústavních stížnostech uplatnili zcela totožnou argumentaci (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3269/19
,
,
,
,
,
,
,
,
,
a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Pro úplnost lze dodat, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu samostatně rozhodováno nebylo. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu