Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
109886.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3592/19
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Bc. Marcely Kumstové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. Ncp 525/2019 -41, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
I.
Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 , § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listin y a čl. 4 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelka, jakožto žalovaná (společně s Ing. Zdeňkem Kumstou), je účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 C 177/2019 , v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 102 976 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. Tomášem Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X.
3. Stěžovatelka v tomto řízení namítla, s odkazem na § 9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád občanský soudní řád ") a § 7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů, nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhla, aby byla věc postoupena Městskému soudu v Praze.
4. V postupu podle § 104a odst. 5 občanského soudního řádu předložil okresní soud věc k projednání Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten ovšem dospěl v záhlaví specifikovaným usnesením k závěru, že jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
5. Vrchní soud v rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X, domáhá po stěžovatelce uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelky, který nabyla na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitelka uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" dle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání ").
6. V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona [tedy i pro konkursní řízení, jež je relevantní v nyní projednávaném případě] použijí dosavadní právní předpisy. To znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle zákona o konkursu a vyrovnání, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen zákon o konkursu a vyrovnání , ve znění účinném do 31. 12. 2007, ale rovněž občanský soudní řád občanský soudní řád , taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007.
7. Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle § 9 odst. 1 o. s. ř. " Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor dle insolvenčního zákona [§ 7 písm. a) ].
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka brojí nyní předkládanou ústavní stížností proti citovanému závěru vrchního soudu, neboť již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Je i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2017 č. j. Ncp 198/2017 -234, usnesení ze dne 15. 8. 2019 č. j. Ncp 181/2019 -30), v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelky) v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. napadené usnesení vrchního soudu, bod 2). Odkazuje na nálezy Ústavního soudu [nález dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
ze (N 6/36 SbNU 53); ze dne 6. 5. 2004
sp. zn. III. ÚS 258/03
(N 66/33 SbNU 155); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], z nichž dovozuje své postavení konkursní věřitelky. Současně navrhuje, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení její ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu .
III.
Hodnocení Ústavního soudu
9. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu, proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné.
10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústav y].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústav y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003
sp. zn. I. ÚS 177/01
(N 75/30 SbNU 203)].
13. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Podstata stěžovatelčiny stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listin y, v budoucnu jí není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. 35 C 177/2019 .
15. Ústavní soud tak, s ohledem na shora uvedené, dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listin y, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listin y a čl. 4 Ústav y.
16. Podanou ústavní stížnost je tak na místě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu tento soud samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu