Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3335/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, právně zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. -382, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. -362 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2021 č. j. -355, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce, zaručeného d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. -355 zamítl námitku své místní nepříslušnosti, kterou stěžovatel vznesl podáním ze dne 10. 2. 2021 v řízení, jehož předmětem je požadavek na zaplacení částky 582 127,02 Kč z titulu náhrady škody. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovateli jako žalobci námitka místní nepříslušnosti soudu nepřísluší, neboť podáním žaloby zvolil místně příslušný soud a nepřísluší mu jej napadat námitkou, a dále, že podle místní příslušnost zkoumá soud jen před tím, než začne jednat o věci samé. Jednání ve věci samé začalo sdělením obsahu žaloby dne 10. 6. 2016, a proto soud nedůvodně vznesenou námitku místní nepříslušnosti dle zamítl.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2021 č. j. - 362 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovodil, že z vyplývá, že vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení ( ), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. V posuzovaném případě je podle odvolacího soudu zřejmé, že řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu podle , ve znění pozdějších předpisů, bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 2, v jehož obvodu měla ve smyslu sídlo příslušná organizační složka státu. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna právní kvalifikace věci učiněná Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného stěžovatelem s tím, že v projednávaném případě nelze dovozovat naplnění podmínek pro založení odpovědnosti státu za škodu podle , ve znění pozdějších předpisů, a naopak se jedná o věc vyplývající z pracovních vztahů soudce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. -273).

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. -382 rozhodl tak, že řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zastavil a dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné. Nepřípustnost dovolání pak Nejvyšší soud dovodil z toho, že otázka, zda se při změně právní kvalifikace, resp. právního předpisu, na jehož základě byla místní příslušnost soudu určena, uplatní zásada perpetuatio fori, tedy zda se i v takovém případě postupuje podle věty druhé , tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle stěžovatelova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a tuto pak nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Na jejím řešení napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, dospěl-li odvolací soud v tomto rozhodnutí nejen k závěru, že stěžovatelova námitka místní nepříslušnosti soudu prvního stupně je vzhledem ke znění věty druhé nedůvodná, ale zároveň soudu prvního stupně přisvědčil v názoru, že se současně jedná o námitku opožděnou, resp. nepřípustnou (viz body 9 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Bez toho, aby stěžovatel v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení shora uvedené právní otázky týkající se výkladu věty druhé nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. , uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019

sp. zn.

).

5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dodal, že při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byla-li totiž podána žaloba u místně nepříslušného soudu (jako v této věci) a začal-li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možné změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v ustanovení zhojen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. ).

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení věci, vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu perpetuatio fori, resp. věty druhé , které stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení, a že změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Nesprávnou aplikací této zásady, resp. tohoto ustanovení, došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a to konkrétně práva na zákonného soudce.

8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

10. Podstata ústavní stížnosti směřuje proti určení místní příslušnosti soudů. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud [viz , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) a rovněž usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz], nikoli Ústavní soud.

11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz např. usnesení ze dne 16. 11. 2006

sp. zn.

, usnesení ze dne 26. 7. 2021

sp. zn.

, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Jde-li o samotnou otázku místní příslušnosti, její posouzení - zde na základě příslušných ustanovení , tedy podústavního práva - přísluší zásadně obecným soudům. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný "proces" interpretace a aplikace tzv. podústavního práva by byl stižen tzv. kvalifikovanou vadu, což je podle konstantní judikatury zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471), usnesení ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 8. 10. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 30. 3. 2020

sp. zn.

). Pochybení takové povahy však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.

13. Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že nesprávnost v určení fora lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. Navíc zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci (srov. také např. usnesení ze dne 20. 11. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 20. 11. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 3. 12. 2019

sp. zn.

a další).

14. V nyní projednávané věci je nutno podotknout, že dle vyžádaného spisu, doručeného Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2022, proběhlo dne 9. 2. 2022 další jednání před soudem prvního stupně, jímž je Obvodní soud pro Prahu 2, a to ve složení, jež odpovídá , tedy předseda senátu a dva přísedící. Žaloba stěžovatele byla rozsudkem č. j. -404 z téhož dne zamítnuta. Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že řízení nebylo dosud skončeno, tudíž stěžovateli přísluší další opravné prostředky, v nichž lze uplatnit i námitky týkající se příslušnosti soudu.

15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2022

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu