Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3271/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Studené, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " ") ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva garantovaná v věta první a d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a s odkazem na žádala o přednostní vyřízení věci.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vrchní soud v posuzovaném řízení rozhodoval podle ustanovení o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") k projednání a rozhodnutí věci, s odkazem na ustanovení a ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. Okresní soud zahájil řízení o žalobě Ing. Tomáše Korandy, správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo X, kterou se po stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení částky 75 453 Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. ). Okresní soud poté, co stěžovatelka vznesla námitku věcné nepříslušnosti, postoupil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti.

4. Vrchní soud v napadeném usnesení neshledal námitku stěžovatelky důvodnou. Konstatoval, že ve věci se nejedná o spor podle ustanovení mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle ustanovení . Proto nelze na předmětný spor aplikovat ustanovení a nemůže se jednat o spor podle ustanovení .

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s posouzením otázky věcné příslušnosti ze strany vrchního soudu. Namítá, že ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení, k čemuž je podle jejich závěrů povolán právě konkurzní soud, tj. příslušný krajský soud. Současně odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 č. j. -30, jímž bylo o obdobném návrhu rozhodnuto zcela opačně, než jak rozhodl vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Z těchto důvodů namítá, že rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno její ústavně chráněné právo na zákonného soudce dle y a také právo na spravedlivý proces dle y.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

8. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka brojí proti závěru vrchního soudu o věcné příslušnosti okresních soudů v daném řízení. Poukazuje přitom na nejednotnost právního názoru obecných soudů a na podporu své argumentace předkládá usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 č. j. -30, které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Stěžovatelka však opomíjí, že sjednocení dané otázky podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu, ale soudům obecným. Konkrétně je v systému obecné justice k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11).

9. Z pohledu ústavněprávního je přitom ve věci zásadní, že účastníkům řízení zůstává zachován přístup k odvolací i dovolací instanci, ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud. Z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníků ve smyslu a násl. y byl nižší či méně kvalitní. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle y. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2006).

10. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí adekvátním způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky (shodně též např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

). Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení a y, v budoucnu jí není odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného meritorního rozhodnutí.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci podle téhož zákona nebylo třeba samostatně rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

Vojtěch Šimíček

předseda senátu