Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3615/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Zahradníka, 2) Lenky Zahradníkové, zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -40 ze dne 9. 9. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V projednávané věci se vedlejší účastník jako žalobce (správce konkursní podstaty úpadce - bytového družstva) proti žalovaným stěžovatelům domáhá v řízení, vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , zaplacení částky 126 228 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdí, že stěžovatelé byli v konkursním řízení úpadce (bytového družstva) vedeném u Městského soudu v Praze podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV"), se svou pohledávkou za úpadcem uspokojeni převodem bytové jednotky do jejího vlastnictví v plné výši, nikoli pouze poměrně ve smyslu ZKV. Stěžovatelé jsou tak podle přesvědčení vedlejšího účastníka [s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)] povinni zaplatit do konkursní podstaty úpadce (bytového družstva) rozdíl mezi tím, co jako konkursní věřitelé obdrželi, a tím, co obdržet měli (tj. pouze poměrnou část).

2. Stěžovatelé vznesli námitku věcné příslušnosti, neboť se domnívají, že k projednání věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze jako soud insolvenční [viz a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů]. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") o námitce rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy; dospěl k závěru, že ve věci nejde o spor vyvolaný konkursem, nýbrž o spor věřitele o zaplacení pohledávky, není proto důvod postupovat podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2007 a věcná příslušnost okresního soudu je dána podle , v účinném znění.

3. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti citovanému závěru vrchního soudu, neboť již nemají k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv; mají za to, že napadeným usnesením byla porušena jejich základní práva zaručená v a d (dále jen " "), jakož i ústavní principy zakotvené v y a y. Jsou i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -30 ze dne 15. 8. 2019, v němž tento soud dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření vedlejšího účastníka - žalobce (správce konkursní podstaty), který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkursním" (viz napadené usnesení vrchního soudu, bod 2), a dále odkazují na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019 nebo

sp. zn.

(N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; je však zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ( a y). Dále konstantně zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].

6. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, kterou však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Podstata stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Stěžovatelé přitom poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11), nikoli Ústavní soud, který k tomu ještě dodává, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníka ve smyslu a násl. y byl nižší či méně kvalitní.

8. Ústavní soud proto v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Zatímco v současnosti stěžovatelé namítají hypotetické porušení a y, v budoucnu jim není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. . Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelé (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2011).

9. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle y. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud v Praze vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.

10. Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů podle a y ani ústavní principy zakotvené v y a y (srov. shodně též usnesení ve věci ve skutkově obdobné věci). Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítuta podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání věci podle téhož zákona nebylo třeba samostatně rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu