Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1694/2024

21 Cdo 1694/2024-335

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U stanice č. 11/4, proti žalovanému Mgr. Denisi Karbusovi se sídlem v Praze 5, Kovářova č. 1081/3, IČO 45738149, zastoupenému Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 438/45, o 234 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. -293, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. -293, zčásti neobsahujeúdaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Dovolatel k přípustnosti podaného dovolání výslovně uvedl pouze to, že dovolání má za přípustné proto, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Takové vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání shora uvedeným požadavkům nevyhovuje.

Argumentaci, která zčásti splňuje kritéria stanovená v , lze nalézt ve druhém článku III (pod body 14 a 15) dovolání, kde dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že posoudil v rozporu s platným právem práci konanou žalobcem pro žalovaného nikoli jako výkon práce v pracovním poměru, ačkoli se jednalo o závislou práci ve smyslu ustanovení , dále otázku platnosti dohody o skončení pracovního poměru, když dovodil, že nemusí mít písemnou formu, resp. že absence písemné formy působí jen relativní neplatnost, a také otázku, zda žalobce mohl neplatnost dohody o skončení pracovního poměru namítnout v rámci své procesní obrany v tomto řízení tak, jak to učinil, nebo se měl domáhat určení její neplatnosti soudem v samostatném řízení, přičemž současně uvádí, že při posuzování shora uvedených otázek se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího (zřejmě mělo být uvedeno »dovolacího« – pozn. Nejvyššího soudu) soudu, resp. tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny“. Ani tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.

U všech těchto „otázek“ chybí v prvé řadě vymezení, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil.

Námitkou, že odvolací soud „posoudil v rozporu s platným právem práci konanou žalobcem pro žalovaného nikoli jako výkon práce v pracovním poměru, ačkoli se jednalo o závislou práci ve smyslu ustanovení , a to s poukazem na to, že tato práce byla konána pouze ojediněle“, pak dovolatel nepředkládá ani žádnou otázku hmotného či procesního práva. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. již shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. ).

Na řešení dovolatelem předložených otázek, zda dohoda o skončení pracovního poměru musí mít písemnou formu a zda absence písemné formy působí jen její relativní neplatnost, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud tyto otázky neřešil a neměl důvod řešit, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že za situace, kdy žalobce nepodal žalobu o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce, nepřísluší soudu v tomto řízení platnost dohody o rozvázání pracovního poměru přezkoumávat. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Otázku, zda soudy byly oprávněny (příp. povinny) v tomto řízení přezkoumávat platnost dohody o rozvázání pracovního poměru, dovolací soud oproti mínění dovolatele v obecné rovině již řešil a odvolací soud ji zodpověděl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedená v ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zák. práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zák. práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. , a rozhodnutí v nich uvedená). To platí také v případě dohody o rozvázání pracovního poměru, i kdyby byla neplatná pro nedodržení její písemné formy stanovené v § 49 odst. 2 zák. práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2021, sp. zn. ).

Pokud dovolatel namítá, že „by bylo naprosto nesmyslné“ napadat platnost dohody o rozvázání pracovního poměru u soudu samostatnou žalobou za situace, kdy tuto dohodu považoval a stále považuje za neexistující (za falzum), zřejmě přehlédl, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru k datu 31. 5. 2016 mezi účastníky došlo [soud prvního stupně dospěl k závěru, že podpis na dohodě je podpisem dovolatele (viz odst. 41 odůvodnění jeho rozsudku), a odvolací soud vzal za prokázanou existenci shodné vůle účastníků ukončit pracovní poměr dohodou k uvedenému datu (srov. odst. 16 odůvodnění napadeného rozsudku)]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu