Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1794/2021

21 Cdo 1794/2021-98

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí č. 135, proti žalované Z. u. š. H. M., o. Ch., příspěvkové organizaci, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, o zaplacení 71.482,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. června 2020, č. j. -79, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 6. 2020, č. j. -79, neobsahujeúdaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ].

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu Jestliže žalobce v dovolání cituje ustanovení a ve vztahu k přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že dovolání „je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil odvolací soud od ustálené praxe“, vyjadřuje tím pouze svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl; svůj údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy vylíčil pouhou citací textu ustanovení , aniž by z dovolání bylo zřejmé, jaká konkrétní otázka hmotného práva by dovolacím soudem měla být řešena. Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů.

Námitky, kterými se snaží předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu (tedy, že „dohoda o rozvázání pracovního poměru nebyla uzavřena a nemohla tak ani začít běžet prekluzivní doba k podání žaloby na neplatnost dohody“, že „skutečnost, že žalobce byl pozván do účtárny žalované a zde mu byly předloženy k převzetí dokumenty, které se vystavují obvykle při ukončení pracovního poměru, nemohou být důkazem o jeho vůli dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřít“), pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce ředitele školy žalované došlo konkludentní formou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru žalobce u žalované a že nedovolal-li se žalobce neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou ve lhůtě stanovené v u soudu, bude na tuto dohodu (konkludentně či ústně uzavřenou) nazíráno jako na dohodu platně uzavřenou, tzn., že pracovní poměr žalobce byl rozvázán platně] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce podmínek, za nichž dochází ke konkludentnímu projevu vůle, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. , a v nich vyjádřený závěr, že kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) je právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována, právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , a v nich učiněný závěr, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu ( o. z.), každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. o. z.), kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. o. z.), výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; k otázce neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nebyla-li podána žaloba o neplatnost ve lhůtě podle , srov. při obdobné právní úpravě v předchozím např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený právní názor, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ( nyní ) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, a po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou, nebo ve vztahu k nynější právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , z něhož vyplývá, že také v případě dohody o rozvázání pracovního poměru (i kdyby byla neplatná pro nedodržení její písemné formy stanovené v ) platí, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný, a není-li žaloba v této lhůtě podána, pak platí, že pracovní poměr mezi účastníky skončí podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou, nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně].

Podává-li žalobce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, napadá rozsudek odvolacího soudu též v části, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání přípustné podle ustanovení , které stanoví, že dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 10. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu