Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2858/2020

21 Cdo 2858/2020-271

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15, proti žalovanémuG., P., U L. z., příspěvkové organizacise sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, o 1 382 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. -231, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. -231 není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Přestože dovolatel namítá nesprávné právní posouzení jím vymezených otázek odvolacím soudem, z nichž první („zda lze vykládat písemný projev vůle o pozastavení výpovědi z pracovního poměru učiněný zaměstnancem, když tato bylo doručena pouze zřizovateli a za zaměstnavatele neměla v danou chvíli být komu jinému doručena než samotného zaměstnanci a dále hlásil-li se zaměstnanec dále svým faktickým konáním a tuto dokonce vykonával tak, že tímto právním jednáním zaměstnancem dostatečně projevil navenek svou vůli pracovní poměr neukončit“) nebyla podle názoru dovolatele „v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“ a při vyřešení dvou zbývajících otázek [„zda lze byť i konkludentně ukončit pracovní poměr při neexistenci písemného ukončení pracovního poměru, když byla zaměstnancem jakožto smluvní stranou, jíž je třeba chránit, projevena vůle zcela evidentně opačná, než-li skončit pracovní poměr (zde dopisem ze dne 29. 6. 2012 a nástupem do zaměstnání jako pedagogický dozor na stáži v září 2012“, a „zda může pracovní poměr zaniknout konkludentně, když se zaměstnanci pracovní poměr ve smyslu obnovil, neboť minimálně po další 2 dny (po domnělém ukončení pracovního poměru) vykonával práci jako pedagogický pracovník odpovídající pracovní smlouvě] se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [aniž by však uvedl (odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu), od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit], tak ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že žalobce ve vztahu k zaměstnavateli „objektivně projevil vůli pracovní poměr ukončit ke dni 31. 7. 2012“ a žalovaný projevenou vůli žalobce skončit pracovní poměr akceptoval a že „zahraniční stáže v USA v září 2012 se účastnil (po dobu dvou dnů) na základě dohody o provedení práce uzavřené dne 25. 6. 2012“, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), zejména s hodnocením dopisu žalobce adresovaného zřizovateli ze dne 29. 6. 2012 a dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 25. 6. 2012. Dovolatel rovněž předestírá vlastní skutkové závěry, že jím byla „projevena vůle zcela evidentně opačná, než-li skončit pracovní poměr“, a že „minimálně po další 2 dny (po domnělém ukončení pracovního poměru) vykonával práci jako pedagogický pracovník odpovídající pracovní smlouvě“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že se jeho pracovní poměr „ve smyslu obnovil“. Z výše uvedeného je však zřejmé, že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení , přičemž dovolací soud neshledal ani dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy ani znaky nepřípustné libovůle.

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc ve vztahu k řešení otázky možnosti skončení pracovního poměru na základě dohody uzavřené v jiné než předepsané písemné formě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že také v případě dohody o rozvázání pracovního poměru (i kdyby byla neplatná pro nedodržení její písemné formy stanovené v ) platí, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; není-li žaloba v této lhůtě podána, pak platí, že pracovní poměr mezi účastníky skončí podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, a při obdobné právní úpravě v předchozím rovněž rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980 sp. zn. uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003)].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 3. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu