Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1749/2024

-2660

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37, proti žalované G. a. s., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. -2151, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2022, č. j. -2422, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2024, č. j. -2608, takto:

I. Dovolání žalované seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2024, č. j. -2608, není podle přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, kdy je naplněn důvod obnovy řízení podle ustanovení , v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Výklad ustanovení je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. , a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. ). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.7.1973, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2017, sp. zn. ). Důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Se zřetelem k ustanovení musí jít vždy o skutečnost, jež nastala do doby vyhlášení rozsudku, protože jen k takové mohl soud přihlížet v původním řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. ).

5. Odvolací soud v souladu s uvedenými ustálenými závěry dovolacího soudu za důvod pro povolení obnovy řízení nepovažoval účastnickou výpověď žalobkyně zachycenou v protokolu o jednání ze dne 12. 12. 2022 pořízeném v řízení o rozvod manželství manželů M. (žalobkyně a jednatele žalované) vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , neboť se jedná o důkaz, který nepochybně vznikl až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu v původním řízení.

6. Dovolává-li se žalovaná důvodu obnovy podle ustanovení , pak přehlíží, že uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení ( ), avšak jím navržený důkaz (který může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci) nemohl být v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v a před odvolacím soudem proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ); o takovou situaci se v projednávané věci s ohledem na žalobou uplatněný důvod obnovy nejedná.

7. Namítá-li dovolatelka, že účastnická výpověď žalobkyně (v rámci které uvedla: „…vše hradím já, již nejsem zaměstnána u manžela, skončila jsem tam v říjnu 2018 ...“) „byla stěžejním důkazem pro rozvod manželství a vydání rozsudku Okresního soudu Olomouc č. j. -119, ze dne 4. 1. 2023, v němž soud I. stupně konstatuje pod bodem 5 odůvodnění rozsudku, že Z. M. od října 2018 již není u žalované zaměstnána a z těchto skutečností pak soud I. stupně vycházel i ohledně příčin rozvratu manželství“, pak přehlíží, že žalovaná uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci jako důvod obnovy žalobou neuplatnila.

8. Přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka vyslovuje nesouhlas s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně JUDr. Kateřiny Zatloukalové, kterou žalovaná uplatnila v řízení před soudem prvního stupně, a s postupem soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl, aniž před tím věc v souladu s ustanovením předložil svému nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce a místo toho (podle dovolatelky nesprávně) zvolil postup podle ustanovení

9. V usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 66/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2010“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v občanském soudním řízení je nutné odlišovat námitku podjatosti soudce nebo přísedícího ( ) a námitku, že ve věci rozhodl vyloučený soudce nebo přísedící, která je odvolacím důvodem, důvodem žaloby pro zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu věty druhé dovolací soud. Zatímco pro námitku podjatosti soudce (přísedícího) je v ustanovení předepsána lhůta, jejímž zmeškáním se stává opožděnou ( a ), uplatnění námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící), je limitováno jen lhůtami, předepsanými pro podání opravných prostředků, v nichž tvoří jejich důvod, případně též způsobem jejich projednání. Námitku, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, lze uplatnit jako důvod opravného prostředku bez ohledu na to, zda byla námitka podjatosti vznesena nebo že vůbec nebyla uplatněna, zda, popřípadě jak o ní bylo nadřízeným soudem rozhodnuto nebo kdy se účastník o důvodu podjatosti (důvodu pochybností o nepodjatosti soudce nebo přísedícího) dozvěděl.

10. Na závěry R 66/2010 Nejvyšší soud navázal i v mnoha svých dalších rozhodnutích, v nichž mimo jiné uvedl, že námitka, že ve věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti lze mít pochybnosti, není dovolacím důvodem (srov. větu druhou ), může však být v případě přípustného dovolání posouzena jako tzv. zmatečnostní vada uvedená v , jež spočívá v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, i když o takové námitce již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že konkrétní soudci, jež napadené rozhodnutí vydali, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. ). Není-li dovolání přípustné, k prověření takové námitky (k posouzení její důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 32/2003 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. ).

11. Námitkou, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, tak dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod a k zmatečnostní vadě podle ustanovení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ).

12. Přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit ani otázka „možnosti zhojení nemožnosti hmotněprávních tvrzení žalované v řízení o obnově před soudem I. stupně z důvodu nepřítomnosti v odvolacím řízení a nahrazení činnosti soudu I. stupně odvolacím soudem, tedy porušení zásady dvojinstančnosti řízení“, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

13. Pod č. 71/2004 bylo v časopise Soudní judikatura publikováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. , odmítl), s právní větou: „Jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně [tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením (nyní odst. 3) ], poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, pak nejde o vadu dle , ve znění účinném před 1. 1. 2001 (nyní o vadu ve smyslu ustanovení )“. V odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyšší soud odkázal na své dřívější usnesení ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. , podle něhož zmatečnost podle ustanovení (ve znění tehdy účinném) není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení. Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč.

14. Odvolací soud vytýkaným způsobem nemohl porušit (nyní již překonanou) zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť tato zásada tak, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (například v nálezu ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. ) a poté i Nejvyššího soudu (zejména v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.), byla vývojem legislativy (v důsledku novely provedené ) i judikatury překonána. Namísto toho je, i s vědomím zásady rychlosti řízení ( ) nyní kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , a článek Ištvánek, F., Spáčil, J. Quo vadis, dvojinstanční zásado. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni (v poměrech projednávané věci odvolacím) orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek téhož soudu ve věci Butkevičius v. Litva, ze dne 26. 3. 2002, stížnost č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , či nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. ).

15. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Pavel Malý předseda senátu