Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3607/2023

21 Cdo 3607/2023-312

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 97/4, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o 132 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023, č. j. -283, takto:

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. -283, je zčásti vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat, a ve zbývající části není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje tam, kde dovolatelka brojí proti právním závěrům odvolacího soudu o nároku „na doplacení náhrady mzdy ve výši 87 080 Kč s příslušenstvím“, o pravděpodobném výdělku žalobkyně a o promlčení příspěvků na její životní pojištění (za měsíce únor a březen 2015) a penzijní připojištění (za měsíce únor až srpen 2015), jakož i tam, kde namítá, že se odvolací soud„opomněl zabývat platností směrnic“, podle kterých „údajně příspěvky žalobkyni nenáleží“, a „ani se nezabýval tím, zda a kdy byla žalobkyně s nimi seznámena“, a že pokud zde je „nejednoznačný výklad směrnice, o které soudy opírají napadená rozhodnutí, tak mělo být dle žalobkyně postupováno“ podle . Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že „nárok na náhradu škody spočívající v nevyplacení příspěvku na životní pojištění“ za období září 2015 až únor 2017 ve výši 13 500 Kč „není dán“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. , na které sama dovolatelka odkazuje). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v posuzované věci klíčová absence jednoho „ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu“, a to příčinné souvislosti „mezi škodou a porušením povinnosti v podobě neplatného rozvázání pracovního poměru žalovanou“ (viz zejména odst. 28 odůvodnění jeho rozsudku), neboť „tvrzená škoda žalobkyně nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru žalovanou, a ani z důvodu poklesu finančních prostředků žalobkyně v důsledku neplatného skončení pracovního poměru“, ale „v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tvrzená škoda byla způsobena tím, že žalobkyně neměla v rozhodném období uzavřenou platnou smlouvu o životním pojištění, která je podle vnitřních předpisů žalované jednou z podmínek vzniku nároku zaměstnance na tento příspěvek“.

Nesouhlasí-li žalobkyně s posouzením otázky příčinné souvislosti, namítá-li zejména, že se odvolací soud „vůbec nezabýval ve svých závěrech tím, proč musela žalobkyně smlouvu o životním pojištění ukončit, když to bylo z toho důvodu, že jí dala žalovaná neplatnou výpověď z pracovního poměru“, že „právní názor soudu je vnitřně nelogický v tom, že žalobkyně by si přeci dozajista nechala dále příspěvek na životní pojištění od žalované vyplácet, protože to pro ni bylo výhodné“, že „argumentace soudu o absenci příčinné souvislosti je nesprávná a v rozporu se závěry soudu o plné reparaci újmy při neplatném skončení pracovního poměru“ a že „výpověď z pracovního poměru byla jedinou příčinou toho, proč žalobkyně vypověděla smlouvu o životním pojištění“, pak přehlíží, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. ); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. ). O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti, tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. ). K právnímu posouzení příčinné souvislosti však žalobkyně žádné dovolací důvody nevymezuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. , kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně ve skutkově obdobné věci týchž účastníků). Svými námitkami pouze předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci.

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li žalobkyně rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, namítá-li (v souvislosti s rozhodnutím o náhradě mzdy), že odvolací soud neuvedl, z jakých „podkladů, které měl k dispozici“, vycházel, činí tak neopodstatněně, neboť judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalobkyně, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrzen. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu