Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3197/2024

30 Cdo 3197/2024-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. Š., proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 776 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, č. j. -60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1 776 375 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (dále též jen „posuzované řízení“), v němž žalobkyně požadovala vyslovení neplatnosti výpovědi z jejího pracovního poměru ze dne 24. 4. 2013 a které probíhalo v době od 28. 8. 2013 do 4. 7. 2022.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. -35, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Otázka, zda posuzované řízení a řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (dále též jen „vedlejší řízení“) spolu svým předmětem souvisela natolik úzce, aby bylo možno újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

8. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v závislosti na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, ze kterých vyšel též odvolací soud (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku) a která nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. věta první a contrario), v souladu s nimiž předmětem obou dotčených řízení byla otázka neplatnosti skončení stejného pracovního poměru žalobkyně k témuž zaměstnavateli, přičemž ve vedlejším řízení byla řešena žaloba vycházející z , , jejímž prostřednictvím se žalobkyně od roku 2010 domáhala určení neplatnosti skončení tohoto pracovního poměru první obdrženou výpovědí, a v posuzovaném řízení pak obdobná žaloba vztahující se k pozdější výpovědi z téhož pracovního poměru, kterou žalobkyně obdržela v roce 2013, dospěl k závěru, že po dobu souběžného vedení obou těchto řízení (po kterou bylo posuzované řízení většinou přerušeno) je z hlediska odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku jejich nepřiměřené délky, namístě na tato řízení hledět z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jako na řízení jediné, jež žalobkyni působilo pouze jednu nemajetkovou újmu. Kromě závěrů plynoucích ze žalobkyní zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , jakož i závěrů uvedených v odvolacím soudem aplikovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , lze v této souvislosti poukázat rovněž např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . Odvolací soud tímto svým závěrem totiž způsobem, který uvedená judikatura obecně vymezila, zohlednil skutečnost, že v obou dotčených řízeních byla na podkladě žalob vycházejících ze zmíněného řešena otázka existence stejného pracovního poměru žalobkyně, přičemž v posuzovaném řízení nemohlo být o žalobě rozhodnuto dříve než až po skončení řízení o platnosti první podané výpovědi, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. , ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , a v návaznosti na tato rozhodnutí pak i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. .

9. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá ani otázka týkající se posouzení celkové výše peněžitého zadostiučinění, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. . Především je třeba uvést, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v nyní řešeném případě (kdy byla žalobkyně za souběžné vedlejší řízení odškodněna celkovou částkou 361 667 Kč a za část posuzovaného řízení, jež probíhala po definitivním skončení vedlejšího řízení, od žalované obdržela další částku 23 625 Kč), nedošlo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Totéž přitom platí i ve vztahu k závěru, zda bylo posuzované řízení extrémně dlouhé, neboť i touto otázkou se dovolací soud zabývá až tehdy, pokud by odvolací soud na základě aplikace dospěl v uvedeném směru k závěru, jenž by byl zjevně nepřiměřený. Takovéto pochybení odvolacího soudu se však z napadeného rozsudku rovněž nepodává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

10. Ani otázka (při jejímž řešení se měl odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. ), zda je při určení výše přiměřeného zadostiučinění za délku posuzovaného řízení namístě zohlednit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci [ ] též postup soudů realizovaný ve vedlejším řízení, nemůže přípustnost podaného dovolání ve smyslu založit. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů totiž vyplynulo nejen to, že se soudy v posuzovaném řízení žádného procesně nesprávného postupu, který by se negativně odrazil na jeho délce, nedopustily, ale i to, že žalobkyně již byla za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku nepřiměřené délky vedlejšího řízení, v němž zmíněná pochybení naopak zjištěna byla, soudně odškodněna (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž z již výše zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil, se podává závěr, jenž duplicitnímu odškodnění této újmy za dobu společného průběhu tzv. souběžných řízení brání.

11. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [ ] nezohlednil skutečnost, že byl v tomto řízení projednáván pracovněprávní spor (čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ), přehlíží tím, že právě touto skutečností odvolací soud odůvodnil zvýšení základní částky zadostiučinění o 50 %, čímž dostál závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež tento typ řízení řadí mezi ta, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam [srov. část IV. písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ]. Při hodnocení téhož kritéria se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani tím, že další zvýšení významu předmětu posuzovaného řízení nespojil se žalobkyní akcentovaným jejím vyšším věkem. Kromě toho, že blízkost věku žalobkyně věku důchodovému, a to v době ukončení vedlejšího řízení, byla dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů zohledněna navýšením jejího odškodnění za toto vedlejší řízení, jehož konec předcházel konci posuzovaného řízení jen o necelých pět měsíců, totiž z judikatury dovolacího soudu plyne, že zvýšený význam předmětu řízení se předpokládá vedle osob vážně nemocných také u osob starších 75 let. Vedle žalobkyní zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , tento závěr plyne rovněž např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. , v němž se uvádí, že: „Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.“ Přítomnost žádné z těchto skutečností však u žalobkyně dána není.

12. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované dle názoru žalobkyně jeho rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. ) nezpůsobuje ani žalobkyní zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o vyšší složitosti posuzovaného řízení [ ], je-li založen na zjištění, že v posuzovaném řízení rozhodovaly soudy všech tří stupňů soudní soustavy. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí [srov. část IV. písm. a) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. ]. Názor, že by důvod této instančnosti posuzovaného řízení vycházel ze závažného procesního pochybení některého z rozhodujících soudů, přitom ve skutkovém závěru odvolacího soudu žádnou oporu nenalézá.

13. Otázka valorizace základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určené ve Stanovisku, tedy otázka, kterou by měl Nejvyšší soud podle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. , a to vzhledem ke změně ekonomické situace, zejména pak k vysoké inflaci od roku 2021, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu současně ocitnout v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , stejně jako v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu rovněž nezakládá.

14. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. , nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. ).

15. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 24. 10. 2024, sp. zn . Z této recentní judikatury totiž plyne, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobkyně v dovolání prosazuje. Dovolací soud tak pro přehodnocení své dosavadní ustálené rozhodovací praxe důvod nenachází.

16. K případným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz věta druhá ). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Kromě toho žalobkyni nelze přisvědčit v jejím názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů (byť jen částečně) nepřezkoumatelný. Rovněž i z pohledu této procesněprávní problematiky totiž napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobkyně zjevně nebyly. Napadené rozhodnutí je totiž způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení řešených otázek, na něž měla žalobkyně též náležitou možnost ve svém dovolání odpovídajícím způsobem reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. ).

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2025

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu