Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2237/2017

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) V. P.,

b) L. H.,

obě zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, a

c) Z. P.,

proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 301 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. -72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. -72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. -56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. -56, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 301 490 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci se domáhali peněžitého zadostiučinění ve výši 301 490 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). J. P. a V. P. podali 12. 3. 2008 žalobu, kterou se domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 178 193 Kč s příslušenstvím. Dne 18. 11. 2008 doručili žalobci soudu návrh na přerušení řízení z důvodu jiného probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp. zn. (dále jen „vedlejší řízení“), řízení bylo přerušeno usnesením dne 16. 12. 2008 do rozhodnutí dovolacího soudu. Podáním ze dne 20. 9. 2010 žalobci navrhli, aby v řízení nebylo pokračováno do nového rozhodnutí Městského soudu v Praze. O pokračování řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 3. 2014 a usnesením ze dne 20. 5. 2014 bylo rozhodnuto, že místo zemřelého J. P. bude v řízení pokračováno s V. P., Z. P. a L. H. Dne 3. 9. 2014 se konalo ústní jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek pro uznání. Řízení bylo pravomocně skončeno 15. 10. 2014.

4. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. -70, Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2015, č. j. -49, tak, že žalobcům V. P., Z. P. a L. H. přiznal peněžité zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce vedlejšího řízení. Vedlejší řízení ve věci samé trvalo 6 let, 9 měsíců a 21 dní a spolu s řízením o nákladech 7 let, 10 měsíců a 4 dny. Žalobci uplatnili u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a žalovaná žádosti žalobců nevyhověla.

5. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť celkovou délku řízení je třeba vzhledem k okolnostem případu hodnotit jako přiměřenou. Posuzované řízení bylo zahájeno v březnu 2008, přičemž řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, a to na návrh žalobců usnesením z prosince 2008 do skončení vedlejšího řízení, ve kterém byla řešena skutkově obdobná věc. V řízení bylo pokračováno od března 2014, neboť vedlejší řízení bylo pravomocně skončeno. Věc byla pravomocně skončena v říjnu 2014 na základě rozsudku pro uznání. Soud uzavřel, že žalobcům byla již kompenzována nemajetková újma, která jim vznikla v souvislosti s vedlejším řízením. Pokud by soud nepřihlížel ke skutečnosti, že řízení bylo přerušeno, rozhodoval by o kompenzaci nemajetkové újmy duplicitně. Při posuzování celkové délky řízení (v rámci úvahy o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) je třeba zásadně vycházet i z doby, po kterou bylo řízení přerušeno. Uvedené však platí pro posuzování kritéria celkové délky řízení ve smyslu . V tomto odvolací soud odkázal na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. . Poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , dle nějž, probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoliv tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Předmětem vedlejšího řízení byl totožný nárok mezi týmiž subjekty pouze za jiné období. Odvolací soud tak považoval za bezespornou úzkou souvislost posuzovaného a vedlejšího řízení, neboť většina důkazů by byla nehospodárně prováděna duplicitně, nadto základ nároku prejudiciálně mohl být vyřešen již ve vedlejším řízení. Vyřešení otázky ve vedlejším řízení tak bylo pro posouzení důvodnosti nároku v posuzovaném řízení zásadní. Odvolací soud tak uzavřel, že obě řízení svým předmětem spolu souvisela natolik úzce, že újmu utrpěnou žalobci je třeba vnímat jako újmu jedinou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu zásadně odchyluje od soudní praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí sp. zn. a . Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud aplikoval uvedená rozhodnutí chybně, nekomplexně, zjednodušeně a nedostatečně ve prospěch žalobců, a že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když konstatovaly, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu ustanovení . Pokud soudy v případě vedlejšího řízení dospěly k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pak se tento závěr měl promítnout také do posouzení délky nyní posuzovaného řízení. Soudy se také měly zabývat tím, zda řízení bylo přerušeno produktivně, a to po celou dobu, anebo zdali v řízení bylo možné pokračovat ihned, nebo již dříve. Dovolatelé jsou toho názoru, že přerušení řízení nebylo vůbec nutné, neboť soud v posuzovaném řízení mohl rozhodnout sám. Závěr odvolacího soudu, že přerušení řízení bylo nutné z důvodu hospodárnosti řízení, považují dovolatelé za nesprávný, neboť před principem hospodárnosti má přednostd garantované právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Dovolatelé dále uvádí, že předmětné řízení a řízení vedené pod sp. zn. nejsou nerozlučně spojená, a proto by se neměla považovat pro účely odškodnění za jeden celek. Spatřují tak pochybení odvolacího soudu v tom, že nesprávně posoudil duplicitu odčinění vzniklé újmy, jež je dána jen za předpokladu, že původní přerušený spor tak úzce souvisí s vedlejším sporem, že nemohl být rozhodnut bez rozhodnutí ve vedlejším sporu, což v nyní posuzované věci naplněno není. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“.

9. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněným, řádně zastoupenými podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

10. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství ( , o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě tato řízení natolik úzce, že je namístěje považovat v daném rozsahu (souběžného průběhu) z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu za řízení jediné.

13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , dále navázal: „[P]robíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ). Pokud by tedy například probíhala vedle sebe řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (hlavní řízení) a nároků z něj plynoucích (navazující řízení), je zjevné, že řízení o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou závislá na zodpovězení otázky, zda skutečně k rozvázání pracovního poměru došlo neplatně. Tato okolnost se proto typicky projeví v přerušení navazujících řízení do doby skončení řízení hlavního. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich.“

14. Dále v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „V kompenzačním řízení je vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení přerušeno a bylo-li řízení přerušeno podle ustanovení , je nutno se zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním, je v případě přerušení řízení podle právně nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).“

15. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatelů vztahující se k otázce souvislosti posuzovaného řízení s vedlejším řízením a z toho plynoucí překážce duplicitního odčinění totožné újmy. Z výše citované judikatury je zjevné, že Nejvyšší soud jmenovaná řízení (řízení o rozvodu manželství a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství; a dále řízení o skončení pracovního poměru a řízení o nárocích z něj plynoucích) uvedl pouze jako příklady, případně je uvedl v souvislosti s projednávanou věcí. Zásadní pro řešení otázky souvislosti řízení je však úvaha, zda předměty daných řízení spolu souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních. Soudy nižších stupňů se touto otázkou zabývaly a vysvětlily, že v nyní posuzované věci je souvislost dána tím, že jde o práva plynoucí z téhož právního poměru mezi týmiž účastníky pouze za jiný časový úsek. Soudy tak postupovaly v souladu s výše citovanou judikaturou.

16. Dovolání rovněž není přípustné ohledně otázky účelnosti přerušení řízení, neboť odvolací soud postavil své rozhodnutí právě na výše uvedeném závěru o překážce duplicitního odčinění újmy. Z toho důvodu nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu záviselo.

17. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným v otázce, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v souvislosti s délkou vedlejšího řízení, neboť při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolání je důvodné.

19. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

20. Již v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl: „Je-li namístě postup podle , jsou hlavní a vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu.“

21. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že „pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu věta druhá a třetí , je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu věta druhá a třetí k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“

22. V usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud zdůraznil, že „je nezbytné důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a fázi, kdy soud posuzuje výši přiměřeného zadostiučinění. Závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na nějž dovolatel poukazuje [závěr citovaný v předcházejícím odstavci], se vztahuje k prvně zmíněné fázi řízení.“ Překážka duplicitního odčinění újmy se pak vztahuje k druhé fázi řízení, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uvedl, že pro určení přiměřeného zadostiučinění je třeba „odečíst celou dobu souběhu obou řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou.“

23. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly nesprávně, pokud se nejprve zabývaly překážkou duplicitního odčinění téže újmy, a následně z tohoto závěru dovodily, že posuzované řízení bylo přiměřeně dlouhým. V otázce posouzení délky řízení totiž v souladu s výše citovanou judikaturou měly zohlednit okolnost, že vedlejší řízení již bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, a tuto okolnost měly promítnout rovněž do závěru ohledně délky nyní posuzovaného řízení. Následně měly dovolatelům na základě posouzení kritérií dle přiznat přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy již posuzované řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením.

24. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. Soudy jsou ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2018

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu