Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3173/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů P. L. a V. L., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 9. září 2024 č. j. -61, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu práce ČR, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 - Holešovice, adresa pro doručování Úřad práce ČR - Krajská pobočka v Jihlavě, kontaktní pracoviště Havlíčkův Brod, sídlem Jihlavská 42, Havlíčkův Brod, a nezletilého V. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v , a d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že návrhem podaným u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") se první vedlejší účastnice jako navrhovatelka (dále též jen "navrhovatelka") domáhala vydání rozsudku, kterým by soud stanovil stěžovatelům, rodičům druhého vedlejšího účastníka - nezletilého syna (dále jen "nezletilý") povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám navrhovatelky výživné od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023. Návrh byl zdůvodněn tím, že v předmětné době vyplácel Úřad práce České republiky k rukám pěstounky na nezletilého příslušné dávky státní sociální podpory pro děti v pěstounské péči.

3. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2024 č. j. -39, okresní soud návrh první vedlejší účastnice na stanovení výživného rodičům na nezletilého syna zamítl (výrok I.) a první vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 5 220,47 Kč (výrok II.). Výrok II. o nákladech řízení, kterého se podaná ústavní stížnost týká, byl odůvodněn odkazem na , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), podle kterého náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti v případu. Podle závěrů soudu okolnosti předmětného případu přiznání nákladů řízení, které spočívají v nákladech právního zastoupení rodičů, plně odůvodňují. Okresní soud dovodil, že rodičům nelze zazlívat, že vyhledali právní zastoupení advokátem za situace, kdy v minulosti v důsledku odvolání, které podali právě prostřednictvím uvedeného advokáta, došlo ke zrušení předběžného opatření, přičemž se v zastoupení uvedeného advokáta účinně bránili i v řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého. Okresní soud proto přiznal stěžovatelům v souladu s , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náklady právního zastoupení ve výši 5 220,47 Kč a dále náklady na použití osobního automobilu právním zástupcem stěžovatelů k jednání u soudu.

4. Proti výroku o nákladech řízení prvostupňového rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v souladu s § 23 z. ř. s. lze náhradu nákladů řízení přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V předmětné věci však žádné konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům, okresní soud neuvedl. Zmiňuje-li okresní soud, že rodiče prostřednictvím zvoleného právního zástupce uspěli v řízení o návrhu Městského úřadu v Pelhřimově na vydání předběžného opatření a že se účinně bránili i v řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého, šlo o samostatná řízení, ve kterých bylo samostatně rozhodováno i o náhradě nákladů řízení, takže průběh ani výsledky uvedených řízení nemohou mít vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů tohoto řízení. Navíc jak v usnesení krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení okresního soudu a zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, tak i v rozsudku okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh na stanovení dohledu nad výchovou nezletilého, bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 23 z. ř. s. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů nemá (když nebyly shledány žádné okolnosti věci pro jejich přiznání). Proto podle krajského soudu na rozhodnutí o nákladech tohoto řízení nemá vliv ani argumentace stěžovatelů o tom, jaké důsledky na jejich postavení (osobní či finanční) mělo mít (podle rodičů nezákonné) usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření o svěření nezletilého do pěstounské péče na přechodnou dobu.

5. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku neměl pochybnosti o tom, že v době od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023, kdy byl nezletilý na základě vykonatelného předběžného opatření umístěn do péče pěstounů, byl pěstounům příspěvek na úhradu potřeb dítěte vyplácen v souladu s příslušnými předpisy, a proto nelze první vedlejší účastnici vytýkat, že podala návrh na stanovení vyživovací povinnosti (ačkoli věděla o zrušení předběžného opatření), neboť jej podala pouze za dobu existence pěstounské péče a vyplácení předmětného příspěvku, kdy v souladu s , , přešlo ze zákona právo dítěte na výživné na stát. Rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu první vedlejší účastnice na stanovení vyživovací povinnosti rodičům na nezletilého pro rozpor s dobrými mravy bylo odůvodněno poukazem na skutečnost, že rodiče od počátku s odnětím dítěte ze své péče nesouhlasili a předběžné opatření napadli odvoláním. Tyto okolnosti však nelze přičítat k tíži první vedlejší účastnice, neboť ta návrh na vydání předběžného opatření nepodávala a nebyla ani účastníkem takového řízení. Krajský soud proto neshledal v předmětné věci žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků tohoto řízení. Rovněž o nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když i zde neshledal žádné okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že rozhodnutím okresního soudu o nařízení předběžného opatření byl nezletilý odejmut rodičům z jejich péče. Uvedené rozhodnutí bylo následně v odvolacím řízení k odvolání stěžovatelů zrušeno. Odejmutí nezletilého bylo tedy protiprávní a rodičům tak vznikla nejen citová, zdravotní, ale i majetková újma. Ta spočívala především ve vynaložení nákladů na právní zastoupení, ale také na dojíždění za dítětem k pěstounce. Rozhodnutí o svěření nezletilého do péče jiné osoby bylo nedostatečně odůvodněno. Většina orgánem sociálně-právní ochrany uváděných skutečností zůstala pouze v rovině tvrzení, aniž by tato byla podpořena jakýmikoliv relevantními důkazy, které by svědčily o jejich pravdivosti. Soud nařídil předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., avšak nezkoumal možnost umístění nezletilého např. do péče babičky, ale dítě na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřil do péče pěstounské.

7. Stěžovatelé dále uvádějí, že návrhem ze dne 2. 4. 2024 se první vedlejší účastnice domáhala u okresního soudu vydání rozsudku, kterým by soud stanovil stěžovatelům povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám první vedlejší účastnice výživné, a to od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023. Rozsudkem okresního soudu byl návrh první vedlejší účastnice na stanovení výživného zamítnut, neboť byl shledán v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud k odvolání první vedlejší účastnice napadeným rozhodnutím ve výroku I. změnil usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl žádné zásadní okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Podle krajského soudu na rozhodnutí o nákladech řízení nemá vliv ani argumentace stěžovatelů o důsledcích předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu na postavení stěžovatelů (osobní či finanční). Stěžovatelé dovozují, že krajský soud se tak s jednotlivými argumenty a tvrzeními stěžovatelů nevypořádal. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací krajského soudu. Poukazují na to, že podle § 23 z. ř. s., lze náhradu nákladů řízení přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V dané věci bylo rozhodováno o stanovení výživného rodičům, jimž bylo odňato nezletilé dítě, a proto bylo namístě přihlédnout ke konkrétním okolnostem tohoto případu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. V posuzované věci se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021

sp. zn.

]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021

sp. zn.

(N 174/108 SbNU 120)].

12. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008

sp. zn.

), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Současně je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.

13. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009

sp. zn.

(N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 8. 4. 2008

sp. zn.

, ze dne 25. 11. 2013

sp. zn.

, ze dne 24. 1. 2013

sp. zn.

, ze dne 9. 1. 2013

sp. zn.

, ze dne 12. 12. 2012

sp. zn.

a ze dne 5. 6. 2018

sp. zn.

a další].

14. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která byla stěžovatelům původně na nákladech prvostupňového řízení přiznána (šlo o částku ve výši 5 220,47 Kč), je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.

15. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené usnesení krajského soudu, a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání předmětné ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení.

16. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč v předmětné věci neshledal žádné okolnosti ve smyslu § 23 z. ř. s., které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení podle citovaného ustanovení je plně na uvážení soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.

17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval a v jeho závěrech Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud v předmětné věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, usnesení ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

či usnesení ze dne 20. 12. 2022

sp. zn.

).

18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu