Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1167/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PILHA s.r.o., se sídlem Žižkovo nám. 17/17, Tábor, IČ 28136144, zastoupené Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2017 č. j. -39 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2017 č. j. -21, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti ze dne 3. 4. 2018 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, protože jimi bylo zasaženo do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle přesvědčení stěžovatelky státní moc nebyla uplatňována v mezích zákona a byly porušeny y (dále jen " ") a y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") se žalobkyně EXTÉRIA s.r.o. domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 8 010 Kč (smluvní pokuta) s příslušenstvím a nákladů řízení. Stěžovatelka proti elektronickému platebnímu rozkazu podala blanketní odpor, proto byla následně vyzvána dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), k vyjádření k žalobě v třicetidenní lhůtě. Před uplynutím lhůty požádal právní zástupce stěžovatelky ze zdravotních důvodů o prodloužení lhůty do 31. 7. 2017, okresní soud žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do 31. 7. 2017, o čemž byl zástupce stěžovatelky vyrozuměn dne 10. 7. 2017. Okresní soud dne 22. 8. 2017 vydal rozsudek pro uznání (č. j. -21) dle , ve spojení s , vzhledem k tomu, že se stěžovatelka bez vážného důvodu včas nevyjádřila (doručeno okresnímu soudu 2. 8. 2017), ani v prodloužené lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky nepřihlédl a rozsudek okresního soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. -21 jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Krajský soud konstatoval, že zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle byly v posuzované věci splněny, a že v důsledku procesní pasivity stěžovatelky, která se v soudem určené lhůtě ve věci samé nevyjádřila, nastala fikce uznání nároku podle , je tedy správný i závěr okresního soudu o tom, že byly splněny zákonné předpoklady.

4. Porušení práva na spravedlivý proces dle a y stěžovatelka spatřuje v postupu nalézacího soudu, který dle jejího názoru rozhodl rozsudkem pro uznání, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž toto porušení nenapravil odvolací soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela odmítá, že by byly v projednávané věci před okresním soudem splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, pokládá postup obou soudů za nepřípustně formalistický, přinejmenším porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Okresní soud byl obeznámen z předchozího průběhu řízení s faktem, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, který z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žádal po podání odporu o prodloužení lhůty pro vyjádření k žalobě.

5. Soud prodloužil lhůtu na vyjádření k žalobě prostým neformálním sdělením, aniž by uvedl poučení o následcích nedodržení takto stanovené lhůty. Stěžovatelka považuje postup okresního soudu až za šikanózní, přinejmenším zcela absurdní, když vyjádření bylo soudu doručeno dva dny po konci prodloužené lhůty. Okresní soud tak měl v době rozhodování již vyjádření žalované k dispozici, ale nepřihlédl k němu a rozhodl rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka pak pokládá za chybné i navazující napadené rozhodnutí krajského soudu, který vady předchozího rozhodnutí nenapravil a rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

6. Stěžovatelka namítla neústavní použití a neproporcionální využití kvalifikované výzvy podle a poukázala na nálezy Ústavního soudu a byla toho názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání dle nebyly splněny předpoklady, své tvrzení dále podrobněji stěžovatelka odůvodnila.

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelka především tvrdila, že nesprávným právním posouzením zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené a násl. y a Úmluvy.

10. V této části je ústavní stížnost dle přesvědčení Ústavního soudu jen polemikou se způsobem, jakým obecné civilní soudy obou stupňů posoudily splnění podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy, tj. usnesení podle , a následně i rozsudku pro uznání podle , přičemž ústavní stížnost jen opakuje argumenty stěžovatelkou již dříve uplatněné v civilním řízení, s nimiž se krajský soud i okresní soud již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.

11. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

12. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.".

13. Prostor pro zásah Ústavního soudu v principu bude dán pouze tehdy, pokud se rozhodnutí obecného soudu jeví jako svévolné nebo zjevně nepřiměřené, a za předpokladu, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, tj. neodpovídalo požadavkům a násl. y, resp. Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 10. 2017 ve věci Tibet Mentes a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 57818/10, 57822/10, 57825/10, 57827/10, 57829/10, bod 47 a násl., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).

14. Ústavní soud je toho názoru, že důvody okresního soudu pro vydání rozsudku pro uznání, který krajský soud potvrdil jako věcně správný, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, což lze vztáhnout i na poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017

sp. zn.

, s nímž se krajský soud ústavně relevantním způsobem vypořádal v odůvodnění svého napadeného rozsudku.

15. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti se připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi zaujal k tzv. bagatelním sporům jednoznačné stanovisko [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009

sp. zn.

(N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. 11. 2013

sp. zn.

].

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu