Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F597D05B19A27165C1258EB40052A844.html
HTML · 21.25 KB
No categories available
28 Cdo 1123/2026
28 Cdo 1123/2026-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, o 91.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 59/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. prosince 2025, č. j. 15 Co 493/2025-199, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 1 C 59/2025-132, zamítl žalobu na zaplacení 91.800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat tím, že na pozemek žalobce zasahuje požárně nebezpečný prostor budovy ve vlastnictví žalovaného. Okresní soud zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY přímo sousedícího s pozemkem žalovaného parc. č. XY v k. ú. XY. Žalovaný na svém pozemku v souladu se stavebním povolením vystavěl mimo jiné zastřešený sklad a garážové stání, čímž vznikl požárně nebezpečný prostor zasahující též pozemek žalobce ve vymezeném rozsahu. Okresní soud nepřisvědčil mínění žalobce, že by žalovanému v důsledku popsaného vznikalo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že skrze požárně nebezpečný prostor žalovaný pozemek žalobce nikterak neužívá ani ho neomezuje v jeho vlastnickém právu. Porušení vlastnického práva žalobce neshledal ani v širším kontextu (srov. § 1011 – § 1013, potažmo § 1257 odst. 1 a § 2201 o. z.). Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 15 Co 493/2025-199, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odkazuje na pečlivé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se s jím přijatými skutkovými závěry, jakož kvitoval i jeho konkluze právní. Poukázal též na obdobnou (lišící se pouze v žalovaném období) kauzu řešenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Co 322/2025 a v souvislosti s ní artikulované úsudky. Shrnul, že žalobce v odvolání toliko rekapituluje svou již před okresním soudem uplatněnou argumentaci bez reflexe názorů soudu prvního stupně. Krajský soud zopakoval, že předmětná stavba žalovaného na pozemek žalobce ve skutečnosti nezasahuje a žalovaný tento ani fakticky neužívá. Pouhé vymezení určitého prostoru jako požárně nebezpečného nepředstavuje užívání jím zasaženého pozemku. Za irelevantní pro řešenou věc označil odkazy žalobce na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pro vyslovené rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon krajského soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro potřebu vyřešit Nejvyšším soudem doposud neposuzovanou otázku. Je přesvědčen o omezení svého (spolu)vlastnického práva, opačný závěr soudů pokládá za rozporný s konkrétně citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu. Táže se, zda skrze zasažení jeho pozemku požárně nebezpečným prostorem budovy vzniklo jejímu vlastníku (žalovanému) bezdůvodné obohacení, domnívaje se přitom, že žalovaný v důsledku přesahu požárně nebezpečného prostoru na pozemek žalobce ušetřil náklady, jež by jinak musel vynaložit. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly námitkou rozporu provedení stavby žalovaného s pravomocným stavebním povolením. Naříkané nekorektní posouzení věci má za následek též nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jehož korekce se dovolatel rovněž domáhá. Závěrem svého podání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, eventuálně aby jej (popřípadě též rozsudek soudu prvého stupně) zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Dovolání přípustné není.
10. V nyní souzené věci nelze přehlížet, že skutkově obdobný spor týchž účastníků rozdílný toliko žalovaným obdobím byl řešen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 109/2026, v němž dovolací soud reagoval na prakticky totožnou argumentaci žalobce, s níž se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Na odůvodnění citovaného rozhodnutí je proto možné v podrobnostech odkázat.
11. Nejvyšší soud tam zejména připomněl, že bezdůvodné obohacení je v obecné rovině chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat, oč se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tedy tehdy, jestliže se někomu dostalo majetkové hodnoty bez právem aprobovaného důvodu, vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení (případně očekávanému nesnížení) aktiv, anebo snížení pasiv (viz § 2991 a násl. o. z.). Judikatura Nejvyššího soudu se přitom ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, je-li pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku pak dochází teprve tehdy, je-li stavba zřízena na cizím pozemku (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019).
12. Zmíněné odvolací soud, uzavíraje, že se žalovaný bezdůvodně neobohacuje, zcela respektoval, vycházel-li ze zjištění, že samotná stavba žalovaného pozemek spoluvlastněný žalobcem reálně nepostihuje a žalovaný tento pozemek ani jinak fakticky nevyužívá. Vyjádřil současně názor, že pouhé vymezení určitého prostoru kolem stavby jako požárně nebezpečného, jenž zasahuje sousední pozemek, nepředstavuje jeho užívání, pro něž by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. V kontextu skutkových specifik projednávané kauzy lze opětovně odkázat na shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 109/2026, v němž Nejvyšší soud obdobný náhled krajského soudukvitoval, přičemž artikuloval, že zasažením sousedícího pozemku požárně nebezpečným prostorem stavby, není-li v důsledku toho tento pozemek bezesmluvně užíván (okupován) a žalobce v obvyklém způsobu užívání své věci ani nikterak omezován, bezdůvodné obohacení nevzniká. Dotčením sousedícího pozemku požárně nebezpečným prostorem se totiž vlastníku stavby bez dalšího nedostává majetkových hodnot bez právem aprobovaného důvodu; zasažení pozemku požárně nebezpečným prostorem pak samo o sobě nepředstavuje ani imise ve smyslu § 1013 o. z. (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3778/2015).
13. Při vědomí, že dovolatel svou argumentaci formuloval ještě před vydáním rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 109/2026, nelze než konstatovat, že jím předestřená problematika byla dovolacím soudem již vyřešena. Náhled zaujatý odvolacím soudem (v rozhodnutí časově předcházejícím citovanému usnesení) se současně jeho závěrům nikterak nepříčí, pročež v tomto směru není dovolání přípustné.
14. Přitakat není možné ani námitce o rozporu naříkaného rozhodnutí s judikaturou vrcholných soudů, odkazuje-li dovolatel konkrétně toliko na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 6 As 12/2024, jenž ovšem problematiku bezdůvodného obohacení nikterak neřeší a přesah požárně nebezpečných prostor na sousední pozemek připouští. Další citovaný rozsudek označený dovolatelem patrně chybně sp. zn. 6 As 73/2024 databází judikatury Nejvyššího správního soudu neprochází. Jiná případná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž by bylo třeba namítanou kolizi v intencích § 237 o. s. ř. prověřovat, žalobce neuvádí, čímž nadále nedostává formálnímu požadavku kladenému na mimořádný opravný prostředek zákonem, konkrétně § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. za všechna usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
15. K výhradě dovolatele o prospěchu žalovaného uspořením nákladů, jež by obnášelo jiné žalobcem prosazované stavební řešení dotčeného objektu, je zapotřebí předeslat, že soudy v nyní projednávaném sporu zamítly žalobu skutkově vymezenou jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným skrze užívání věci žalobce z toho důvodu, že tvrzené užívání sousedního pozemku nebylo zjištěno. Irelevantním se proto jeví zkoumání potenciální výše bezdůvodného obohacení či přijímání úsudků stran způsobu jeho určení. Relativizuje-li snad žalobce svou argumentací samotné konkluze nalézacích soudů o tom, že předmětná stavba jím spoluvlastněný pozemek nezasahuje a žalovaný tento pozemek nikterak neužívá, napadá skutková zjištění, jimiž je ovšem dovolací soud vázán a jež nemohou být předmětem revize z jeho strany. Takové závěry, stejně jako hodnocení provedených důkazů nelze s účinností od 1. 1. 2013 zpochybnit skrze žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017), pročež výtkami v tomto smyslu nemůže být ani založena přípustnost dovolání (k tomu podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 924/2023).
16. Přípustnost dovolání pak nelze dovodit ani skrze námitku dovolatele o rozporu realizace stavby s vydaným stavebním povolením, potažmo jeho výtky vůči správnímu rozhodnutí samotnému (zdůrazňuje-li žalobce, že s přesahem požárně nebezpečného prostoru na svůj pozemek nedal souhlas), neboť naznačené otázky nespadají do pravomoci soudů v občanském řízení (viz § 7 o. s. ř.). Na vyřešení dotčených problematik nadto není napadené rozhodnutí založeno. Předmětný rozsudek posuzuje (v kontextu skutkového vymezení žaloby), vzniklo-li žalovanému bezdůvodné obohacení bezesmluvním užíváním pozemku žalobce (k tomu srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2046/2024).
17. Brojí-li dovolatel proti rozsudku odvolacího soudu též v části týkající se náhrady nákladů řízení (výrok II a část výroku I potvrzující rozsudek okresního soudu v jeho výroku II), není dovolání v tomto rozsahu přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Z vylíčeného je zřejmé, že dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pokládat nelze, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesenínení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 11. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu