Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2046/2024

28 Cdo 2046/2024-188

USNESENÍ

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2)

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. -135, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. -83, zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nevyhověl tak žádání žalobkyně, jež se jako církevní právnická osoba domáhala ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ”), určení vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. 54/4 v katastrálním území Drasty, obci Klecany. Okresní soud zjistil, že žalobkyně byla v roce 1899 zapsána jako vlastník označené nemovitosti, jež byla rozhodnutím Okresního národního výboru Praha-sever dne 23. 9. 1958, respektive následně vydanou přídělovou u, převedena do vlastnictví Státního statku, národního podniku, ředitelství Ďáblice. Na základě smlouvy o bezúplatném převodu majetku ze dne 31. 12. 1997 podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „ “), je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán druhý žalovaný. K argumentaci žalobkyně shledal, že k převodu dotčené nemovitosti došlo v rozporu s blokačním ustanovením zákona o velké privatizaci ve znění účinném do 31. 12. 2012, pročež pokládal zmíněnou smlouvu, jež se týkala i sporného pozemku, za neplatnou. Soud prvního stupně měl však za to, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyl druhý žalovaný mimořádným vydržením v režimu , (dále jen „o. z.“). Neshledav na jeho straně nepoctivý úmysl ve smyslu posledně citovaného ustanovení, žalobu zamítl.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. -135, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III změnil, jinak je potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Krajský soud považoval rozhodnutí okresního soudu za procesně bezchybné, řízení za bezvadné a provedené dokazování za dostatečné. Zjištěný skutkový stav označil za správný a konstatoval, že tento nedoznal změn ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení. Krajský soud se ztotožnil s úsudkem soudu prvního stupně stran neplatnosti shora zmíněné smlouvy o bezúplatném převodu majetku pro její rozpor s blokačním ustanovením § 3 zákona o velké privatizaci. K námitkám žalobkyně domáhající se zkoumání, zda a od jakého okamžiku byl druhý žalovaný faktickým držitelem pozemku majícím držební vůli, podotkl, že podle rozhodnutí o privatizaci byl předmětem bezúplatného převodu pozemek již sloužící výlučně hlavnímu městu Praze, tedy že sporný pozemek byl již v době zamýšleného převodu druhým žalovaným, případně jeho právním předchůdcem fakticky ovládán. Z obsahu neplatné smlouvy dovodil, že předmětem převodu měly být taxativně vyjmenované stavby a technologie, včetně kalojemů na daném pozemku. K předání a převzetí předmětu smlouvy pak došlo ve smyslu § 19 zákona o velké privatizaci ke dni účinnosti smlouvy. Krajský soud dodává, že dle jeho mínění se tak stalo nejpozději v den jejího uzavření, tj. 31. 12. 1997, od něhož držel druhý žalovaný dotčený pozemek a choval se jako jeho vlastník. Naproti tomu žalobkyně jako majitelka nejednala a své tvrzené právo uplatnila až v roce 2022. Poukázal na závěry judikatury, dle nichž dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Uzavíraje, že druhý žalovaný držel daný pozemek pro sebe nejméně 25 let (nerušen jakoukoliv aktivitou ze strany žalobkyně) nikoliv v nepoctivém úmyslu, shledal naplněnými podmínky mimořádného vydržení, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přijal-li skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a v potřebě posoudit v rozhodovací praxi doposud neřešenou otázku. Extrémní nesoulad přijatých skutkových konkluzí s dokazováním vidí především v závěru o faktické držbě druhého žalovaného, která nebyla v řízení dokázána. Vycházely-li soudy z naznačeného závěru nemajícího oporu v provedeném dokazování, porušily tím její právo garantované d. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , jakož i na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. , jeho nález sp. zn. a usnesení sp. zn. . Zdůrazňuje k tomu, že ze samotné smlouvy o bezúplatném převodu se nepodává, kdy došlo k předání jejího předmětu, a chybí i jakýkoliv zápis o převzetí privatizovaného majetku ve smyslu zákona o velké privatizaci, z něhož by bylo lze na ujmutí se faktické držby usuzovat. Z blíže rozebraných důvodů považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, nevypořádal-li se s navrženými, avšak neprovedenými důkazy.

4. Za v judikatuře doposud neřešenou otázku označuje relevanci dobré víry držitele a aktivity původního vlastníka pro úsudek o mimořádném vydržení ve smyslu o. z. ve sporech podle Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že se domáhá určení vlastnického práva České republiky, nikoliv svého, pročež pokládá za irelevantní, byla-li ve vztahu k předmětnému pozemku jakkoliv aktivní. Za bezvýznamnou prohlašuje též dobrou víru druhého žalovaného, neboť ta není v případě mimořádného vydržení podle o. z. podstatná. Zohledňoval-li odvolací soud řečené aspekty, příčí se jeho rozhodnutí i citované judikatuře (rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ). Vzhledem k vylíčenému navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I.

5. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil druhý žalovaný, jenž předně postrádá vymezení jeho přípustnosti, pročež (byť se dále vyjadřuje i k věcné argumentaci dovolatelky) navrhuje jeho odmítnutí. V obdobném duchu se vyjádřila i první žalovaná.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání žalobkyně ovšem za přípustné pokládat nelze.

10. K námitkám dovolatelky ohledně závěru soudů o faktické držbě pozemku druhým žalovaným jeví se nutným připomenout, že se jedná o úsudek skutkový. Nejvyšší soud pak již v řadě svých rozhodnutí upozornil, že skutková zjištění nalézacích soudů v rámci dovolacího řízení revidovat nelze, neboť dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací je jimi při svém rozhodování vázán (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , popř. jeho usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. ). Dožaduje-li se tedy žalobkyně přehodnocení náhledu na faktickou držbu pozemku druhým žalovaným, brojí proti skutkovým zjištěním, čímž nemůže přípustnost dovolání založit. Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu totiž není možné považovat zpochybňování právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.).

11. Řečeného si je ostatně vědoma sama žalobkyně, která se však domnívá, že jde o konkluzi extrémně rozpornou s v řízení provedeným dokazováním. Jejímu mínění ovšem přisvědčit nelze. Naopak závěr zejména odvolacího soudu k uvedenému aspektu je možné mít za přesvědčivý a řádně odůvodněný, vychází-li z listinných důkazů (rozhodnutí o privatizaci, jejímž předmětem byl majetek již tehdy sloužící výlučně hlavnímu městu Praze a jím, respektive jeho právním předchůdcem fakticky ovládaný, dále ze smlouvy ze dne 31. 12. 1997, v níž je sporný pozemek výslovně jmenován, přičemž obsahuje i údaj o tom, že se na něm nachází kalojemy sloužící přilehlé čističce odpadních vod). K žalobkyní namítané vadě řízení spočívající v neprovedení jí navržených důkazů, jíž se dovolací soud ovšem může zabývat toliko v případě již přípustného dovolání (srov. , větu druhou, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. ), lze nadto připomenout ustálenou rozhodovací praxi, podle níž účastník řízení nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení každého jím navrženého důkazu před soudem. Soud v intencích ustanovení , věty druhé, rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej ), z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ). Rovněž v tomto směru je tedy napadené rozhodnutí možné shledat korektním, vysvětlil-li odvolací soud, z jakých důvodů provedení dalších žalobkyní navržených důkazů zamítl (viz body 30 a 31 odůvodnění naříkaného rozsudku). Z právě vyloženého je zjevné, že se v posuzované kauze odvolací soud od judikatury citované dovolatelkou v části dovolání brojící proti závěru o skutečné držbě pozemku druhým žalovaným neodchýlil.

12. K druhé dovolatelkou artikulované otázce stran podmínek mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. jeví se vhodným poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podmínkou mimořádného vydržení vedle uplynutí dvojnásobně dlouhé vydržecí doby není poctivá držba ( o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; tedy ujal-li se držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Odvolací soud tak zcela správně zkoumal dobrou víru druhého žalovaného, měl-li tento předmětný pozemek vydržet, neboť v případě mimořádného vydržení sice není vyžadována poctivá držba (jako je tomu v případě řádného vydržení ve smyslu o. z.), leč určitá míra dobré víry ano [k tomu blíže viz BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. III. Věcná práva ( -1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, z judikatury vedle shora citovaného srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. ]. Nelze tedy přitakat mínění dovolatelky, že by předložená otázka (význam dobré víry držitele pro mimořádné vydržení) nebyla v rozhodovací praxi doposud řešena, či snad, že by odvolací soud uvedený aspekt zohledňoval v rozporu s judikaturou.

13. Táže-li se dále dovolatelka, je-li faktorem ovlivňujícím mimořádné vydržení rovněž její aktivita coby původního vlastníka pozemku a nyní osoby oprávněné ve smyslu , lze přisvědčit jejímu názoru, že nedomáhá-li se svého vlastnického práva, nýbrž určení, že vlastníkem je první žalovaná, nejde o situaci totožnou s kauzami vtělenými do rozhodnutí, na něž odkazuje odvolací soud. Naříkané úvahy odvolacího soudu je nicméně zapotřebí chápat spíše jako projev zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy že práva náleží bdělým, a domáhala-li by se žalobkyně svého práva ve smyslu dříve po jeho přijetí, mohla by mimořádnému vydržení vlastnického práva druhým žalovaným zabránit. Závěru odvolacího soudu nelze tedy rozumět tak, že by snad podmínkou mimořádného vydržení byla (ne)aktivita původního vlastníka – zde církevní právnické osoby. Napadené rozhodnutí tudíž na vyřešení předestřené otázky nespočívá, pročež ani skrze ni není možné přípustnost dovolání založit (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , jakož i v něm citovaná rozhodnutí).

14. Spatřuje-li dovolatelka naplnění konkrétního hlediska přípustnosti ve smyslu v tom, že se jedná o řízení podle , nutno poznamenat, že restituční aspekt na východiscích pro posouzení mimořádného vydržení ničeho nemění. V rozebraných úvahách odvolacího soudu pak nelze vidět ani dovolatelkou skrze odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., naznačovaný odklon od ustálené rozhodovací praxe.

15. S ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsáhlou a vyčerpávající formulaci dovolacích námitek sluší se dodat, že rozsudek odvolacího soudu je možné pokládat za přezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. rozh. obč., nebo jeho usnesení ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. ).

16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání není možné pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, první žalované byla přiznána paušální částka 300 Kč ve smyslu , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, a náklady procesně úspěšného druhého žalovaného, jež mu v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, pak nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , a judikaturu zde odkazovanou), které v dané kauze tvrzeny ani zjištěny nebyly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 1. 2025

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu