Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 ICdo 166/2025-294

KSHK 41 INS 8636/202241 ICm 246/202328 ICdo 166/2025-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. Č. a b) I. Č., zastoupených Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalovaným 1. P. Z., zastoupenému JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, a 2. Mgr. Janu Klváčkovi, insolvenčnímu správci žalovaného 1., IČ 662 48 655, se sídlem v Olomouci, Tylova 1136/6, o určení pravosti pohledávky v insolvenčním řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci prvního žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2025, č. j. , -257 ( ), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný

je povinen

zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.566 Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Matyse do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným

nemá

žádný z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. -197 ( ), určil, že pohledávka žalobců přihlášená ve výši 738.964,26 Kč do identifikovaného insolvenčního řízení 1. žalovaného a vedená pod č. P13-1 je po právu (výrok I), že pohledávka žalobců přihlášená ve výši 123.951 Kč do identifikovaného insolvenčního řízení 1. žalovaného a vedená pod č. P13-2 není po právu (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud shrnul, že žalobci se v nynějším řízení včasnou incidenční žalobou domáhají určení pravosti jimi přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení 1. žalovaného. Pohledávka označená č. P13-1 představuje bezdůvodné obohacení 1. žalovaného ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Profit 1. žalovaného tvoří za něj, jakožto solidárního dlužníka ze smlouvy o hypotečním úvěru (uzavřené spolu s I. Z. – jeho bývalou manželkou a současně dcerou žalobců), uhrazené splátky od října 2018 do května 2021 včetně zákonného úroku z prodlení. Soud prvního stupně ve shodě s názorem Krajského soudu v Hradci Králové vysloveným v civilním sporu týchž účastníků vedeném jím pod sp. zn. považoval nárok žalobců vůči prvnímu žalovanému za opodstatněný, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti kauzy (žalobci platili úvěr nikoliv ve svém zájmu, ale v zájmu své dcery a vnuků s úmyslem zamezit eventuálnímu prodeji jejich domu, jejich snahou nebylo prvního žalovaného jakkoliv obohatit či obdarovat) neshledal naplněnými výlukové důvody z bezdůvodného obohacení ve smyslu a o. z. Pro vylíčené žalobě v příslušné části vyhověl. Naopak nepřisvědčil požadavku na určení pravosti druhé z pohledávek, neboť před právní mocí rozhodnutí v občanském soudním řízení přiznávajícího účastníku náhradu nákladů řízení nelze tento nárok přihlásit do insolvenčního řízení, a to ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. , -257 ( ), k odvoláním všech účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Kvituje skutková zjištění krajského soudu, ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž odkázal. Zopakoval, že žalobci plnili za 1. žalovaného, co po právu měl plnit sám. Odkázal na dle jeho názoru analogický rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. , podle nějž se ke vzniku bezdůvodného obohacení souhlas dlužníka s plněním třetí strany nevyžaduje. Ve světle citované judikatury nepokládal jednání žalobců ani za protiprávní či nemravné. Zdůraznil, že žalobci jednali ve prospěch své dcery, jíž reálně hrozila újma v podobě prodeje domu, v němž žila se svými dětmi (vnuky žalobců). Žalobci mohou svůj nárok uplatňovat v plné výši po prvním žalovaném, jenž je následně oprávněn poměrnou část plnění vymáhat vůči solidární spoludlužnici v rámci vypořádání společného jmění manželů. Stejně jako soud prvního stupně neshledal vrchní soud naplněnými výlukové důvody podle § 2992 a § 2997 o. z. Ztotožnil se i s názorem krajského soudu na druhou z uplatněných pohledávek (P13-2), pročež jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.

3. Rozsudek vrchního soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek krajského soudu ve výrocích I a III, a v závislém nákladovém výroku napadá dovoláním 1. žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Zprvu namítá odklon od ustálené judikatury v otázkách, je-li v případě úhrady splátek hypotéky ze strany žalobců zapotřebí souhlasu prvního žalovaného, jakožto jednoho z dlužníků, jednali-li žalobci poctivě a v dobré víře, posouzení výlukových důvodů dle a , věty druhé, o. z. a mají-li žalobci nárok na vrácení poskytnutých financí, plnili-li přes výslovný nesouhlas 1. žalovaného. V nastíněné souvislosti s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. akcentuje vědomost žalobců o plnění nedluhu. Připomínaje svůj nesouhlas, jenž vylučuje vznik neoprávněného majetkového prospěchu, odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí izolovaně toliko o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , má dovolatel za to, že by věc měla být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť nelze přehlížet výslovný nesouhlas dlužníka. Jako doposud v rozhodovací praxi neřešené pak předkládá otázky, zda se jedná o bezdůvodné obohacení, uzavře-li třetí osoba s věřitelem dohodu o splnění závazku toliko se souhlasem jednoho ze solidárních dlužníků – manželů, a zavazuje-li takové jednání druhého z manželů, jenž s ním vyjádřil nesouhlas, přičemž předmětné plnění převyšuje obvyklé hospodaření manželů. Konečně se dovolatel dožaduje i odlišného posouzení (problematika, jež by dle něj měla být posouzena „jinak“) právního režimu plnění žalobců, maje za to, že jde o zápůjčku, kterou však pokládá z důvodu svého nesouhlasu za neplatnou, a pro něj tedy nezávaznou. S ohledem na vylíčené první žalovaný závěrem navrhuje změnu naříkaného rozsudku ve svůj prospěch, eventuálně jeho zrušení spolu s rozsudkem krajského soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K dovolání se vyjádřili žalobci, již je považují za nepřípustné, potažmo nedůvodné a jako takové je navrhují odmítnout, případně zamítnout.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností, respektive projednatelností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání však přípustným shledat nelze.

9. Nejvyšší soud se ve své dřívější rozhodovací praxi již podrobně zabýval otázkou, je-li v případě bezdůvodného obohacení plněním za jiného relevantní nesouhlas dlužníka, jehož dluh je plnitelem zapravován, která je klíčová i pro nynější věc. Ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. , publikovaném pod č. rozh. obč., přijal a odůvodnil závěr, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu. Současně dovodil, že zabránit takovému postupu může dlužník (jenž s plněním nesouhlasí), sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou.

10. Ve zmíněném rozhodnutí dovolací soud rovněž vyložil, že dřívější judikatura, vztahující se k předchozí právní úpravě ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013), zastávala názor, podle něhož bezdůvodné obohacení plněním povinnosti za jiného nastává při plnění nikoliv proti vůli dlužníka. Výslovně vyjádřenému nesouhlasu dlužníka byla přisuzována relevance a při jeho projevení nebylo možné vznik bezdůvodného obohacení dovodit [viz citovaný rozsudek sp. zn. , bod 22, či dovolatelem odkazovaná judikatura – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. , či jeho rozsudky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. , ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. , a (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ]. Nelze ovšem přehlížet posun judikatury, v jehož důsledku se výklad aktuálně účinné právní úpravy vyvinul shora popsaným směrem a výslovný nesouhlas dlužníka vzniku závazku z bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu o. z. nebrání (srov. kromě výše uvedeného dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sen. zn. ). Námitky dovolatele o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe podpořené odkazy na shora jmenovaná, do jisté míry překonaná, rozhodnutí Nejvyššího soudu vážící se k předchozí právní úpravě tak nejsou důvodné, pročež zde není přípustnost dovolání založena.

11. Nejvyšší soud současně neshledal opodstatněným návrh prvního žalovaného na odlišné posouzení již vyřešené (výše rozebrané) problematiky výslovného nesouhlasu dlužníka s plněním jeho povinnosti třetí osobou. Opírá-li svůj požadavek o specifika nyní projednávané kauzy, nelze než upozornit, že skutkově velmi obdobná věc byla předmětem právě shora připomenutého rozsudku sp. zn. , přičemž dovolací soud aktuálně nespatřuje žádný důvod k revizi svého dříve zaujatého stanoviska. V tomto směru tedy dovolání rovněž přípustné není.

12. Přisvědčit pak není možné ani námitce dovolatele o odklonu odvolacího soudu při (ne)aplikaci výlukového důvodu ve smyslu § 2997 odst. 1 o. z. od dalšího rozhodnutí – dovolatelem označeného sp. zn. , jímž má, soudě dle obsahu dovolání, zjevně na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. . V konstantní judikatuře dovolacího soudu, jež navazuje též na jmenované rozhodnutí, byl formulován názor, že právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. , publikovaný pod č. rozh. obč.). S právě vysloveným je napadené rozhodnutí zcela v souladu, pročež ani v této souvislosti nelze o přípustnosti dovolání uvažovat.

13. Namítá-li pak dovolatel naplnění výlukového důvodu ve smyslu o. z., avizuje přitom judikatorní odklon v tomto směru, nikterak nekonkretizuje, se kterými rozhodnutími by měl být naříkaný rozsudek v rozporu. Nedostává tím obligatorní náležitosti dovolání – vymezení přípustnosti ve smyslu (viz , a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.). Svou konkrétní argumentací v nastíněné oblasti toliko rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů, respektive napadá hodnocení důkazů, čímž ovšem přípustnost dovolání rovněž založit nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

14. Předkládá-li dále první žalovaný dle svého mínění dovolacím soudem doposud neřešenou otázku – vázanost druhého manžela dohodou mezi plnitelem a věřitelem, k níž poskytl souhlas toliko jeden z manželů (solidárních dlužníků) – opomíjí, že na jejím posouzení naříkané rozhodnutí vrchního soudu nespočívá. Soudy v aktuálním případě neartikulovaly jakékoliv závěry stran vázanosti prvého žalovaného eventuální dohodou mezi I. Z. a žalobci, ani žádný nárok, jenž by z takového ujednání vycházel, nebyl žalobci uplatněn. Není-li tedy zodpovězení dané problematiky pro rozsouzení nynější kauzy relevantní, nemůže být ani skrze ni založena přípustnost dovolání (k tomu srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. ).

15. Dožaduje-li se konečně první žalovaný „jiného“ posouzení právního režimu plnění poskytnutého žalobci, maje za to, že šlo o zápůjčku, není možné přehlížet, že významově nevystihuje hledisko přípustnosti ve smyslu , jímž není vyřešení konkrétní právní otázky odlišně od odvolacího soudu, nýbrž jím může být toliko potřeba revize dosavadního judikatorního přístupu Nejvyššího soudu k posouzení dotčené problematiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., či ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. ).

16. Z právě vylíčeného je tedy zjevné, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal potřebu na jejích závěrech čehokoliv měnit. Nebylo-li lze pokládat dovolání za přípustné ani v jiných částech, přistoupil Nejvyšší soud ve smyslu k jeho odmítnutí.

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a v situaci, v níž dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle , bodu 5, , AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 5.620 Kč. Po snížení o 20 % dle AT pro druhého z žalobců 4.496 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení AT tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.566 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesenínení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 5. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu