Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2588/2014

28 Cdo 2588/2014

U S N E S E N Í

A. M.

Ing. M. Š.

, o zaplacení 97.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2013, č. j. -273, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. -250, Okresní soud v Teplicích uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 97.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, jakož i náklady řízení (výrok I.), do části žalovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), žalovaného zavázal též k náhradě nákladů státu (výrok III.), žalobci však nepřiznal náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s účastí na jednání, jež bylo z důvodů na straně žalovaného odročeno (výrok IV.). Žalobce předmětné plnění nárokoval z titulu půjčky ve výši 100.000,- Kč, z níž mu žalovaný doposud splatil toliko 3.000,- Kč, soud nicméně dospěl k závěru, že se žalobci uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky řízení prokázat nepodařilo. Měl za zjištěné pouze to, že žalobce vložil na účet žalovaného sumu 100.000,- Kč, nikoli ovšem důvod zaplacení této částky. Ani žalovaný neprokázal své tvrzení, že převedené finanční prostředky představovaly provizi poskytnutou na základě smlouvy o zprostředkování úvěru, již se žalobcem uzavřel. Soudu proto nezbylo, než konstatovat, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení dle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Právo na jeho vydání neměl soud za promlčené podle a 2 obč. zák., neboť byla zachována tříletá objektivní promlčecí doba počítaná ode dne přijetí plnění i dvouletá subjektivní promlčecí doba, kterou bylo třeba odvíjet od poslední žalovaným provedené splátky, žalobě tedy vyhověl.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. -273, jej ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud měl za to, že skutkový stav soud prvního stupně zjistil náležitě, jestliže dospěl k závěru, že ani jeden z účastníků řízení neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vložení sporné částky na účet žalovaného. Smlouva o půjčce je dvoustranným právním úkonem, je tudíž třeba souhlasného projevu vůle smluvních stran. Žalobce však neprokázal, že by se žalovaným takovou smlouvu písemně, ústně, či alespoň konkludentně uzavřel, neboť k odevzdání peněz došlo převodem na účet nezávisle na vůli žalovaného, pročež nelze dovozovat existenci ani konkludentního přijetí návrhu na uzavření půjčky žalovaným. Bylo tedy na místě kvalifikovat poskytnuté plnění podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. coby bezdůvodné obohacení. Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil otázku promlčení práva žalobce, neboť všechny skutkové okolnosti, na jejichž základě si mohl utvořit závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, byly žalobci známy již v den, kdy byla částka 100.000,- Kč z jeho pověření na účet žalovaného vložena, tj. dne 15. 3. 2004. Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak proběhla ještě před podáním žaloby, k němuž došlo dne 5. 6. 2006. Pouhé zasílání splátek žalovaným na účet žalobce nelze interpretovat jako uznání práva dlužníkem, jež by mohlo způsobit přetržení běhu promlčecí doby. Námitku promlčení vznesenou žalovaným přitom soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, a proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jež pokládá za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť napadeným rozsudkem odvolací soud změnil pro žalobce pozitivní rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil mezi dovolatelem a žalovaným vznik bezdůvodného obohacení namísto toho, aby konstatoval uzavření smlouvy o půjčce. Pokud by odvolací soud aplikoval a obč. zák. správně, nemohl by dospět k závěru, že dovolatel neprokázal existenci smlouvy o půjčce. Zjištění, že dovolatel plnil na účet žalovaného bez jeho vůle, nemá oporu v provedeném dokazování, poněvadž odvolací soud opomenul, že to byl žalovaný, kdo dovolateli sdělil číslo svého účtu.

Dovolatel se žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce v souladu s obč. zák. ústně a na základě žádosti žalovaného nechal vložit na jeho účet žalované plnění, což prokazuje vůli stran k uzavření smlouvy o půjčce a dohodu na podstatných náležitostech tohoto smluvního typu. Žalovaný v jednání před soudy účelově popřel, že by platby, jež dovolateli zasílal, představovaly splátky půjčky, aniž by však uvedl jiný logický důvod svého jednání. Provedené důkazy existenci půjčky potvrzují.

Výsledek řízení představuje extrémní nespravedlnost, jelikož byl žalovaný po šesti letech trvání sporu zproštěn povinnosti čehokoli platit, naopak dovolateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce vyšší, než je žalované plnění. Výklad právních norem a rozhodování soudů musí umožňovat rozumnou a spravedlivou úpravu právních poměrů, nikoli vést k formalistickým výsledkům, jež se vzdalují hodnotám, na nichž je právní řád postaven, jak se uvádí v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. . I z tohoto pohledu má dovolatel závěr, že neprokázal uzavření ústní smlouvy o půjčce, za neudržitelný. Navrhuje proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávaném případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, kterou z tam předpokládaných alternativ má za danou. K doplnění dovolání o vylíčení okolností, v nichž je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze ( , část věty za středníkem, ).

Na prvním místě je se zřetelem k právě uvedenému nutno podotknout, že dovolatel v přezkoumávané věci nevymezuje okolnosti, jež by mohly představovat naplnění podmínek přípustnosti dovolání dle aplikovatelné právní úpravy, neboť prostý poukaz na to, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, nesměřuje k postižení otázky hmotného nebo procesního práva způsobilé ve smyslu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Absence označení předpokladů přípustnosti dovolání, která v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nemůže být zhojena ( , věta první, ), pak brání jeho věcnému projednání (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ).

Nadto musí Nejvyšší soud zdůraznit, že dle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Dovolatel, který svou polemickou argumentaci směřuje výlučně proti skutkovému závěru odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o tom, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, mezi něž patří i zjišťování existence právního úkonu a jeho obsahu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. ). Pakliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v jednání žalovaného nenalezl jednoznačně (dle tvrzení dovolatele ústně) vyjádřenou vůli uzavřít se žalobcem smlouvu o půjčce, nemohou být tyto jeho námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám obsaženým v napadeném rozsudku, podle nichž smlouva ke svému vzniku vyžaduje přinejmenším konkludentní projev vůle obou smluvních stran, přitom nelze naprosto ničeho vytknout.

Pokládá-li v obecné rovině dovolatel napadené rozhodnutí za nerozumné a nespravedlivé, nemůže mu Nejvyšší soud ani v tomto dát za pravdu, neboť odvolací soud své právní závěry pečlivě, srozumitelně a konzistentně odůvodnil, přičemž neopomenul ani zhodnocení žalovaným vznesené námitky promlčení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy. Ze samotného faktu, že výsledné rozhodnutí pro dovolatele vyznívá nepříznivě, nelze za daných okolností dovozovat, že by odvolací soud zvolil mechanický či formalistický výklad práva (příčící se základním hodnotám právního řádu), jenž je předmětem kritiky v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. .

Z výše nastíněných důvodů dovolacímu soudu nezbylo než dovolání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu v zásadě měl právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu