Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 924/2023

28 Cdo 924/2023-1368

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. M.,nar. XY, a b) E. M., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Zajícem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalovaným 1) J. L., nar. XY, a 2) B. L., nar. XY,oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Riegrova 857, o 110.231 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022, č. j. -1315, takto:

I. Dovolání se odmítají.

Odůvodnění:

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. -657, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 132.808 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou osobami oprávněnými z věcného břemene zřízeného v roce 1951 a umožňujícího jim průchod a průjezd k jejich nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví žalobců. Cesta k tomu sloužící byla žalobci na podzim roku 2010 rekonstruována, přičemž na financování oprav se dohodli se Z. M. a K. S., již cestu rovněž využívali k přístupu ke svým domům. Všichni zmínění svůj podíl na částce za opravu uhradili na rozdíl od žalovaných, kteří ani přes upomínku žalobcům ničeho nezaplatili. Na základě provedených důkazů pak soud uzavřel, že se účastníci sporu dohodli odlišně od způsobu předvídaného v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že se hned z několika podrobně rozebraných příčin jedná o nepřiměřené náklady, pročež neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat tím, že za ně plnili, co po právu měli plnit sami ( obč. zák.). Vedle dohody účastníků o zřízení cesty k nemovitostem žalovaných žalobci na jejich vlastní náklady z opačné strany akcentoval také názor, že původní komunikaci bylo možné opravit za nižší náklady, než jsou žalobou požadovány.

2. K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. -737, v části výroku I. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 22.577 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylém rozsahu výroku I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i státu (výroky III. až VI.). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, ovšem konstatoval, že nesdílí jeho právní závěr stran dohody mezi účastníky o zřízení přístupu k nemovitostem žalovaných odlišnou cestou, neboť takovému ujednání bránila skutečnost, že potřebné pozemky nejsou a nebyly ve vlastnictví žalobců, již se tudíž nemohli platně zavázat k zřízení cesty přes ně. Nebyla-li prokázána dohoda mezi účastníky, je třeba aplikovat § 151n odst. 3 obč. zák. Připomínaje nezbytnost opravy cesty, ztotožnil se s názorem okresního soudu, že se nejednalo o opravu přiměřenou, nýbrž zvýšení její kvality mimo jiné skrze nadstandardní prvky. Vlastníku nic nebrání takovou rekonstrukci provést, ovšem na oprávněné z věcného břemene není možné přenášet veškeré takto vynaložené náklady. Nelze-li v současné době zjistit, v jakém rozsahu bylo cestu nutné opravovat, určil krajský soud adekvátní sumu pomocí úvahy ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), částkou 60.000 Kč. Odkázal na odborné posouzení M. S.provedené k důkazu v odvolacím řízení, jenž náklady na realizaci jedné z variant spočívající v lokálních úpravách stanovil ve výši 59.442,10 Kč. Zohledňuje rozsah užívání příjezdové cesty žalovanými a ostatními sousedy, dospěl k závěru, že jsou žalovaní povinni vydat žalobcům bezdůvodné obohacení získané ve smyslu obč. zák. a ve výroku vyčíslené. Ve zbytku žalobu zamítl, resp. potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Odpovídajícím způsobem pak odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, jakož i soudem krajským, reflektuje přitom, že žalobci byli v řízení úspěšní toliko ze 17 %.

3. K dovolání žalobců zrušil posledně uvedené rozhodnutí ve výrocích II.–VI. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. -808, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že konkluze soudu je třeba podložit logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů, přičemž musí být zjevné i jednotlivé úvahové kroky soudu. Nelze připustit, aby byl závěr soudu projevem libovůle, nýbrž musí být řádně zdůvodněn, odpovídat obecným zásadám logiky a vyznačovat se svou přesvědčivostí. Naznačil, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je namístě volná úvaha soudu ve smyslu toliko tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. V projednávané věci ovšem odvolací soud vylíčeným požadavkům na předpoklady postupu ve smyslu nevyhověl.

4. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. -839, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2016, č. j. -657, v části výroku I. ohledně žaloby na zaplacení částky 110.231 Kč s příslušenstvím i ve výrocích II. a III. a věc v daném rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Jelikož okresní soud veden svým právním názorem neprováděl dokazování, nečinil zjištění podstatná pro posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace, a v řízení před prvním stupně došlo ke zpochybnění znaleckého posudku Ing. Smelíka, vrátil mu věc v naznačeném rozsahu, aby potřebné dokazování doplnil a vyvodil z něj odpovídající právní závěry.

5. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. -1080, uložil společně a nerozdílně žalovaným povinnost k zaplacení žalobcům částky 110.231 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Po doplnění dokazování došel okresní soud k závěru, že oprávněný z věcného břemene je povinen se podílet na zachování a opravě věci, která je předmětem služebnosti. V daném případě přitom nešlo o vybudování nové cesty, ale o opravu stávající komunikace, která byla nezbytná, neboť zmíněná cesta již přestávala sloužit svému účelu, přičemž jsou žalovaní povinni nést podle § 151n odst. 3 obč. zák. přiměřeně náklady na její zachování. Prostředky vynaložené na opravu shledal potom jako přiměřené účelně vynaložené náklady, které nesměřují k neopodstatněnému zlepšení věci. Stran rozložení nákladů na opravu vynaložených soud prvního stupně po pečlivém zhodnocení uzavřel, že se na nich mají žalovaní jako oprávnění z věcného břemene (služebnosti) podílet ve stejném rozsahu jako vlastníci cesty, odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. .

6. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. -1315, rozsudek okresního soudu ve výroku I. v rozsahu částky 57.388 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v naznačeném rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státem (výroky III. až VI.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně přiměřenosti nákladů na opravu předmětné komunikace v části, v níž byl změněn původní povrch z makadamu na asfaltobetonový. Jako nepřiměřené však shledal náklady na vybudování odvodnění v podobě odvodňovacího kanálku, dále zpevnění cesty obrubníky a přídlažby. Uvedl, že v daném případě řečené neodpovídá kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, nýbrž již jde o zvýšení kvality věci. V řízení přitom vyšlo najevo, že se odvodnění dalo uskutečnit i jinou úspornější metodou.

7. Proti posledně zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě brojí žalovaní dovoláním, majíce je za přípustné ve smyslu pro otázky, jež dosud nebyly v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Žalovaní zprvu namítají, že se nalézací soudy až do roku 2022 odmítly zabývat námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobců, čímž měly narušit rovnost smluvních stran. Dále tvrdí, že předmětná oprava byla provedena bez příslušných povolení, tudíž jde o tzv. černou stavbu, pročež už jen z řečeného důvodu by žalovaní neměli být povinni se na ní podílet. Rovněž nesouhlasí se závěrem o přiměřenosti nákladů na zachování a opravu cesty dle obč. zák. a zdůrazňují, že došlo k procesnímu pochybení v podobě dokazování, jež opětovně proběhlo po zhruba sedmi letech od zahájení řízení, a k nesprávnému rozhodnutí o nákladech řízení, v této části se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. .

8. Z uvedených důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě změnil tak, že žaloba na zaplacení 110.231 Kč s příslušenstvím se zamítá, a žalovaným přiznal vůči žalobcům nárok na náhradu nákladů řízení.

9. Proti témuž rozsudku Krajského soudu v Ostravě (z obsahu dovolání plyne, že toliko proti jeho výroku I.) podali dovolání rovněž žalobci, již je považují za přípustné ve smyslu pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: 1) zda se soud může v případě zkoumání přiměřenosti nákladů dle obč. zák. odchýlit od názoru znalce a namísto toho použít volnou úvahu (odkazují v tomto směru např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. ) a 2) zda odvolací soud může svévolně předmět řízení vymezený žalobou omezit o cca 20 %, čímž došlo pro žalobce k překvapivému a nepředvídatelnému rozhodnutí (odvolací soud se měl u dané otázky odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky: 3) zda jsou přiměřenými náklady na zachování a opravu věci i náklady, které slouží k vybudování prvků, jež původní věc neměla, avšak vzhledem k historickému vývoji a technickému pokroku jsou nutné k její řádné funkci. Žalobci pokládají též otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to: 4) zda u specifické věci (předmětné cesty) jde v případě nákladů na prvky obruby, přídlažby i kanálku o náklady přiměřené (odkazují zde na rozhodnutí zdejšího soudu vydaného dříve v předmětné věci sp. zn. ) a 5) závěrem rozporují postup odvolacího soudu stran nepřihlédnutí ke znaleckým posudkům a použití volné úvahy, přičemž namítají, že 6) odvolací soud nezohlednil námitku neodbornosti a podjatosti znalkyně Ing. Macháčkové.

10. Z naznačených důvodů žalobci navrhují změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno, eventuálně zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

11. K dovoláním se vyjádřili jen žalobci, jež polemizují s argumentací žalovaných a navazují přitom na obsah svého dovolání podaného v dané věci.

12. Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

13. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , zabýval jejich přípustností.

14. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání žalovaných není přípustné.

16. K argumentaci žalovaných si Nejvyšší soud dovoluje uvést, že mu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními ( ), nikoliv skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. ). Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v

17. Ve světle těchto judikatorních východisek je tedy třeba uzavřít, že v dovolání žalovaných není nastolena žádná právní otázka ve smyslu Předestřené otázky (polemika o tzv. černé stavbě či přiměřenosti nákladů) jsou čistě skutkovými námitkami, konkrétně nesouhlasem s úsudky a provedeným dokazováním soudů nižších stupňů v tomto směru; tyto výtky však nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolací soud k tomu dodává, že soudy nižších stupňů se přiměřeností nákladů v odůvodnění svých rozsudků pečlivě zabývaly, přičemž zohlednily i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. (srovnej např. bod 93 rozsudku soudu prvního stupně či body 23–25 rozsudku soudu odvolacího, k tomu také viz níže).

18. K otázce žalovaných, která v praxi dovolacího soudu neměla být vyřešena, tedy zda je možné začít v plném rozsahu tvrdit a navrhovat řádně důkazy k celé věci i po zhruba sedmi letech trvání daného soudního řízení, či k jejich tvrzení, že se nalézací soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobců, Nejvyšší soud uvádí, že ve skutečnosti poukazují toliko na možné vady řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k nim přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (viz ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ). Nejvyšší soud však k prvně řečené otázce nadto sděluje, že z úpravy obsažené v vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem. Koncentrace řízení se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, v nichž účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. ). Pokud tedy odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. -839, vrátil věc na základě soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování ohledně posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace a vyvodil z něj odpovídající závěry, neboť znalecký posudek Ing. Smelíka vypracovaný v řízení za účelem posouzení ceny opravy cesty byl ze strany žalovaných zpochybněn, postupoval tak dle účinných procesních předpisů. Odvolací soud se k doplnění dokazování přitom uchýlil rovněž na základě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v předmětné při, dle něhož v případě pochybností o věrohodnosti znaleckého posudku nemůže odvolací soud postupovat na základě a nahradit jej vlastním uvážením, nýbrž má znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil, či jinak jeho nedostatky odstranil.

19. Tvrdí-li konečně žalovaní, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení, patrně přehlédli, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 je přípustnost dovolání vyloučena ve vztahu k těm výrokům, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení [srov. ], pročež ani řečená otázka nemůže přípustnost dovolání založit.

20. Rovněž dovolání žalobců Nejvyšší soud neshledal přípustným.

21. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že slovu „přiměřeně“ zakotvenému v § 151n odst. 3 obč. zák. nelze přiřadit jiný význam, než ten, že náklady, které je osoba z věcného břemene oprávněná povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ). Je pak na soudech, aby zhodnotily, které z vynaložených nákladů patří ještě mezi úměrné a účelně vynaložené, a které již nikoliv.

22. Namítají-li pak žalobci, že se v případě posuzování přiměřenosti nákladů dle obč. zák. odvolací soud odchýlil od názoru znalce a namísto toho v rozporu s právně závazným názorem dovolacího soudu opět použil volnou úvahu soudu ve smyslu , Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud nastíněné judikatuře nikterak nezpronevěřil (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. , na něž ve svém dovolání odkazují též žalobci). Odvolací soud totiž svůj závěr stran přiměřených nákladů podložil logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů. Na základě řečených důkazů potom došel k závěru, že náklady na odvodnění neodpovídají kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, tedy kritériu přiměřenosti nákladů, neb odvodnění mohlo být provedeno jiným (hospodárnějším) způsobem, a to příčným povrchovým spádováním, jak rovněž potvrdila znalkyně Ing. Macháčková či znalec Ing. Smelík (viz bod 24 rozsudku soudu odvolacího).

23. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nezakládá ani třetí otázka žalobců, zda jsou přiměřenými náklady na zachování a opravu věci i náklady, které slouží k vybudování prvků, jež původní věc neměla, avšak vzhledem k historickému vývoji a technickému pokroku jsou nutné k její řádné funkci, či otázka čtvrtá, zda u předmětné cesty jde v případě nákladů na prvky obruby, přídlažby a kanálku o náklady přiměřené, neboť jde ve skutečnosti o námitky skutkové. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v názoru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními, nikoliv skutkovými, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Jak je již uvedeno výše, dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ).

24. Co se týče zbývajících dovolateli uváděných otázek (2/ nerespektování totožnosti předmětu řízení vymezeného žalobou, nepředvídatelnost rozhodnutí, 5/ kritizující postup v odvolacím řízení, a 6/ nepřihlédnutí k námitce o neodbornosti a podjatosti znalkyně Ing. Macháčkové) patrně žalobci přehlíží, že v daném případě vytýkají vady odvolacího řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle však vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout jen za podmínky stanovené v Nad rámec řečeného má dovolací soud za potřebné dodat, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě tvrzené omezení předmětu řízení při zohlednění již pravomocně přiznané částky 22.577 Kč s příslušenstvím nevyplývá (a to jak omezení šíře pozemku, tak jeho plochy). Dle provedeného dokazování odvolací soud došel k závěru, že nákladům na opravu povrchu odpovídá celkem 130.835 Kč, spolu s 20% DPH se tak jedná o částku 157.002 Kč. Tuto částku odvolací soud použil jako výchozí pro výpočet nákladů na opravu cesty připadající na žalované. Při délce cesty 85 metrů jednomu metru odpovídá částka 1.847 Kč (k tomu viz bod 27 rozsudku soudu odvolacího). Za daných podmínek nejde ani o porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí (k významu zásady viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). V případě šesté námitky Nejvyšší soud závěrem uvádí, že argumentace, kterou s touto výtkou žalobci spojují, nasvědčuje tomu, že je jimi napadán zejména postup znalkyně při vypracování posudku, tedy faktory dotýkající se odborné znalecké kompetence, do níž soudy ingerovat nemohou a nepodléhají přezkumu (obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. ).

25. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětná dovolání nelze pohlížet jako na přípustná, pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě , odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobců i žalovaných mířících do přibližně stejných částek byla odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 5. 2023

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu