Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 532/2026

-1738

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. N. a b) J. N., zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025, č. j. -1509, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. -467, uložil původně žalovaným označeným čísly 1, 3, 4 (čtvrtým žalovaným bylo hlavní město Praha – dále též jen „žalovaný“) a 5 (každému z nich samostatně) vydat žalobcům blíže určené pozemky (výroky I – IV), ve vztahu k části specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok V), stran pozemku parc. č. XY v k. ú. XY řízení zastavil (výrok VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky VII – XI) i mezi účastníky (výrok XII). Původní žalobou se právní předchůdkyně žalobců A. N. domáhala vydání označených nemovitostí v k. ú. XY odňatých jí v roce 1959 na základě trestního rozsudku ukládajícího trest propadnutí jmění. V rámci rehabilitace byla v roce 1994 rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zproštěna obžaloby a došlo též ke zrušení souvisejících výroků o trestu včetně výroku o propadnutí jmění. Soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobců, jež následně požádala o vydání předmětných nemovitostí, byla oprávněnou osobou dle a , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Ohledně pozemků, jejichž vydání nebránila zákonná výluka, žalobě vyhověl. V případě pozemků specifikovaných ve výroku V shledal překážky jejich vydání v podobě zastavěnosti, respektive funkční souvislosti s později zřízenou stavbou, pročež v tomto směru žalobu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. -1509, k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se žaloba na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, odděleného dle geometrického plánu zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II) i mezi účastníky (výrok III). Jedná se o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu navazující na shora uvedený prvostupňový rozsudek z důvodu kasace předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. -1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2023, č. j. -1193, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, č. j. -1298, následující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. -1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2024, č. j. -1353, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, č. j. -1385). Vázán právním názorem dovolacího soudu a odkázav na skutková zjištění soudu prvního stupně, stejně jako na podrobné odůvodnění jeho rozsudku, vyloučil zprvu odvolací soud žalovaným prosazovanou aplikaci , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, namísto , neboť se v případě dotčeného pozemku nikdy nejednalo ani nyní nejedná o zemědělsky využívanou půdu. Připomenul, že žalovaný, jenž vydání pozemku žalobcům nadále odmítá, je ve věci pasivně věcně legitimován. Nárok žalobců shledal včasným a podrobně se zabýval, není-li v případě předmětné nemovitosti dána zákonná překážka jejího vydání restituentům. Provedl mimo jiné místní šetření, na základě něhož konstatoval, že se jedná o veřejně přístupnou a využívanou zeleň, jež je začleněna do širšího parku, jako jeho součást je též upravována a udržována. Akcentuje současný faktický stav, uzavřel, že zde existuje překážka vydání řečeného pozemku ve smyslu per analogiam, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části změnil tak, že žalobu zamítl.

3. Rozsudek městského soudu (ve vztahu k nákladovým výrokům toliko jako výrokům akcesorickým) napadají dovoláním žalobci. Přípustnost dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), spatřují v otázkách, jež dle jejich mínění doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu částečně řešeny, a dále v odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatury. Nesouhlasí s konkluzemi městského soudu o existenci překážky vydání dotčeného pozemku. Poukazují na nedostatečné provedení testu proporcionality (výslovně vytýkají opomenutí posouzení, náleželo-li by dovolatelům jen formální holé vlastnictví bez možnosti užívání pozemku), k němuž byl odvolací soud zavázán předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. . Namítají, že se jedná spíše o pozemek charakterem přírodní než parkový. Mají za to, že odvolací soud nepřípustně rozšířil restituční výluky stanovené zákonem, dospěl-li k závěru, že předmětný pozemek nelze vydat ve smyslu , čímž porušil princip ovládající výklad restitučních předpisů in favorem restitutionis. Dle jejich názoru není možné tvrdit, že by vydání pozemku bránil veřejný zájem, pro nějž by nabyvatelům nezbylo nic než „holé vlastnictví“. Postrádají rovněž posouzení důsledků, jež by neúspěch ve sporu pro restituenty znamenal – vedle povinnosti k náhradě nákladů řízení poukazují na nutnost absolvovat časově i jinak náročné náhradové řízení v intencích Naznačené vnímají jako intenzivnější újmu, než je potenciální omezení zájmu veřejnosti využívající daný pozemek v případě jeho vydání restituentům. Namítajíce nesprávné posouzení věci odvolacím soudem, navrhují zrušení jeho rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

4. K dovolání se vyjádřily žalovaný a Česká republika – Státní pozemkový úřad (ve věci původně označená jako žalovaná č. 3), přičemž je shodně považují za nedůvodné.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle , zabýval jeho přípustností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání však přípustným shledat nelze.

9. Nejvyšší soud již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. , podrobně a komplexně vylíčil, že případem vylučujícím jinak restitučními předpisy preferovanou naturální restituci původních pozemků je i situace, získala-li by oprávněná osoba z důvodu převažujícího veřejného zájmu pouze vyprázdněné vlastnické právo – „holé vlastnictví“. Připomněl četnou judikaturu, jíž byla (ve vztahu k jiným restitučním předpisům) popsaná, zákonem výslovně neuváděná, výluka dovozena (viz zejména body 13 a 14 citovaného rozhodnutí), potud je možné v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Poněvadž řečené jest uplatnitelné i v režimu , zavázal odvolací soud, aby se nastíněným aspektem zabýval.

10. V tomto směru nelze přitakat mínění žalobců, že by městský soud nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu. Z napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, že se klíčovou otázkou charakteru (respektive eventuální překážkou vydání) řešeného pozemku důsledně zabýval (srov. především body 22 až 24 jeho rozhodnutí), přičemž dospěl k přesvědčivě odůvodněné konkluzi, že se dle stavu v době vyhlášení rozhodnutí ( ) jedná o zeleň, která je spolu s parkem, jehož je součástí, udržována i užívána. K výtkám stran provedení testu přiměřenosti a jeho nedostatečnosti sluší se pak uvést, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil zvážit mimo jiné též hledisko proporcionality mezi účelem restituce a veřejným zájmem bránícím jeho naplnění, čemuž městský soud nepochybně dostál, zahrnul-li do své úvahy o existenci zákonné výluky z vydání pozemků také míru omezení vlastnického práva, kterou by charakter pozemku jako veřejně přístupného parku pro restituenty – potenciální nabyvatele – znamenal. Byť uvedené není v textu naříkaného rozhodnutí explicitně zachyceno, je ze závěru městského soudu o trvání překážky vydání pozemku ve smyslu per analogiam a jím podaného výkladu této normy zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě shledal, že vydáním nárokovaného pozemku by se restituentům dostalo jen vyprázdněného vlastnického práva.

11. Relativizují-li žalobci zjištění soudu o charakteru konkrétního pozemku, jeho spojitost s parkem a podobně, namítajíce že jde o „přírodní“ pozemek připomínající les, nese se veškerá jejich argumentace v rovině skutkové, přičemž platí, že zpochybňováním zjištěného skutkového stavu nelze přípustnost dovolání založit (k tomu podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. , či v něm citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. ).

12. V návaznosti na shora připomenuté a při vědomí zákonnými výlukami limitovaného rozsahu naturální restituce, neb účelem restitučních předpisů je zmírnění toliko některých majetkových křivd způsobených totalitním režimem, jelikož odčinění veškerých bezpráví není s ohledem na princip zachování právní jistoty nastolených vztahů i fiskální možnosti státu dosažitelné (k tomu viz za všechny nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. , nález téhož soudu ze 16. 12. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. ), nemohou pak obstát ani námitky dovolatelů, podle kterých by mělo být reflektováno, že nevydáním konkrétního pozemku je neúspěšný restituent vystaven povinnosti hradit náklady řízení a účasti v dalším náhradovém procesu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci ( ), jejich kompenzace úspěšnému účastníku řízení je tedy přirozenou konsekvencí, nikoliv faktorem, jenž by byl s to ovlivnit závěr o vhodnosti konkrétního pozemku k vydání v restituci, respektive o existenci překážky jeho naturální restituce. Rovněž účast v náhradovém procesu (byť pro účastníka dle jeho vyjádření subjektivně nežádoucí) ve smyslu , jakožto subsidiárním uspokojení jeho restitučního nároku, není hlediskem, jež by mohlo zapříčinit neuplatnění zákonných výluk z naturální restituce.

13. Z předestřeného je zřejmé, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a současně patřičně sledoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozsudku zdejšího soudu, přičemž pro věc rozhodné otázky nelze ani označit za v praxi dovolacího soudu neřešené. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu jako nepřípustné odmítl.

14. Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, o níž, včetně nákladů řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci ( ). Na základě žaloby pro zmatečnost (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. -151, zažurnalizované na č. l. 1701 procesního spisu) bylo odklizeno dřívější usnesení Městského soudu v Praze v části, jíž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku IV prvostupňového rozsudku v nynější kauze, a odvolací soud se jím bude v dotčeném rozsahu znovu zabývat, pročež se tímto rozhodnutím věc nekončí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 4. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu