Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2481/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Ing. Z. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 3. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. (žalobce Ing. Z. K., zastoupeného  advokátem,  proti žalovaným: 1. a. s. X.,  2. M. č. P.,  a 3. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I.  Dovolání   s e   o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 7. 9. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 3. 2005, č. j. -277. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby rozhodnutím soudu „byla nahrazena vůle žalovaných“ X., akciové společnosti, nebo Městské části P., anebo České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí, a to domu čp. 309 a pozemku parc. č. 383 (o výměře 266 m2) v katastrálním území V. (obec P. – Městská část P.). Žalobci bylo uloženo nahradit žalované Městské části P. náklady řízení částkou 7.635,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností X. i žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 3. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 3. 2005, č. j. -277, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé (označeném I.) a ve výroku o nákladech řízení (označeném III.). Ve výroku téhož rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a Městskou částí P. byl tento výrok změněn odvolacím soudem tak, že náhrada nákladů řízení nebyla Městské části P. přiznáno. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a posoudil jej podle odpovídajících právních ustanovení.

Ohledně žalobce měl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za to, že nabyl nemovitosti, uvedené v jeho žalobě, na základě výsledků řízení o dědictví, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. a sp. zn. , a že také včas učinil výzvu k vydání těchto nemovitostí (po nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.) u akciové společnosti X. v P., která v době učinění výzvy k vydání věcí tyto nemovitosti (nabyté žalobcem po jeho rodičích A. a V. K.) držela.

Odvolací soud poukazoval na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 3. 1961, sp. zn. , bylo o žalobě žalující Investiční průmyslové banky proti neznámým dědicům po V. K. rozhodnuto tak, že bylo těmto neznámým dědicům uloženo zaplatit uvedenému peněžnímu u 7.061,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení; k vymožení této pohledávky, knihovně zajištěné, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , nařízen soudní výkon rozhodnutí ve prospěch oprávněného Ministerstva financí proti povinnému Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P. (který měl ve správě dům čp. 309 a pozemek parc. č. 383 v katastrálním území V.); následně byl ve smyslu ustanovení tehdy platného (notářského řádu) realizován prodej nemovitostí Státním notářstvím pro P. podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21. 1. 1980, sp. zn. . Tímto prodejem nemovitostí na základě exekuce nařízené podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , došlo k přechodu nemovitostí na stát: nešlo tu o dražební řízení, jež by bylo provedeno zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu ve smyslu ustanovení odst. písm. e) V tomto přechodu nemovitostí na stát (k vymožení vyčíslených nedoplatků státního peněžního u) nelze spatřovat, dovozoval odvolací soud, důsledky politické perzekuce nebo postupu poručujícího uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení a 2 , jakož i ustanovení téhož zákona. Realizace prodeje nemovitostí se uskutečnila na základě pravomocného rozhodnutí soudu z 21. 1. 1980, sp. zn. . Pokud šlo o cenu, za niž byla nemovitost prodána, byl pro tento účel opatřen Státním notářstvím pro P. odhad ceny prodávané nemovitosti, přitom státní notářství postupovalo podle ustanovení tehdy platného notářství; pokud nemovitost byla odhadnuta v době jednoho roku přede dnem, kdy nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nabylo právní moci, nebylo třeba odhad opatřovat. Odvolací soud ještě dodával, že v daném případě uvedená exekuce nebyla vedena pro pohledávky státu, ale pro pohledávku státního peněžního u jako samostatné právnické osoby neručící za závazky státu.

Odvolací soud měl proto za to, že je rozsudek soudu prvního stupně věcně správný a potvrdil jej včetně výroků o nákladech řízení s výjimkou výroku (označeného II.), týkajícího se vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městskou částí P., který byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení na výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení této žalované. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 13. 6. 2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel je toho názoru, že je jeho dovolání přípustné, a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel uváděl, že se především neztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že v daném případě způsob přechodu jeho vlastnictví na stát nelze podřadit pod ustanovení Dovolatel poukazoval na ustanovení ve spojení s ustanovením , a odst. 3 i ustanovení a byl toho názoru, že v tomto případě není pro přechod nemovitostí na stát rozhodné, zda jednotlivé právní úkony byly provedeny v souladu s tehdy platným právem; rozhodné tu je, že na tyto úkony je třeba pohlížet jako na proces, který je v rozporu s běžně uznávanými zásadami demokratické společnosti, tedy že tímto procesem mu byla způsobena křivda, v jejímž důsledku byl žalobce připraven o svůj majetek.

Dovolatel je přesvědčen, že k převodu jeho majetku na stát bylo využito několik protiprávních a účelově vykonstruovaných postupů, které jako celek ve svém důsledku připravil žalobce o nikoli bezvýznamný nemovitý majetek, který byl dlouhodobým majetkem jeho rodiny (od roku 1927). Podle názoru dovolatele v daném případě byla důsledkem bezdůvodného a protiprávního zavedení národní správy podle § 15 dekretu č. 5/1945 Sb. mimo jiné skutečnost, že se nikdy nedověděl, že na majetku, který zdědil, vázne pohledávka peněžitého u, a bylo mu tak znemožněno jednat o její úhradě; v exekučním řízení, které ohledně nemovitého majetku proběhlo, byla zcela opomenuta právní ochrana jeho vlastnického práva; jemu určení „zástupci“ zcela účelově neuplatnili zjevnou námitkou promlčení pohledávky, když totiž od  jejího přiznání v roce 1961 uplynulo do doby návrhu na exekuci 18 roků. Dovolatel v této souvislosti poukázal na to, že žádný z orgánů soudních, ani správních a také ani ustanovený národní správce se nepokusili se žalobcem spojit, přestože jeho zahraniční pobyt jim byl znám. Dovolatel je toho názoru, že „není jasné, jak mohl být v exekučním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. ) figurovat jako povinný Obvodní podnik bytového hospodářství v P., když exekuční titul zněl na neznámé dědice po V. K.; tento postup byl v rozporu s ustanovením (v tehdejším znění). Dovolatel ještě dodával, že o účelovosti celého procesu v daném případě svědčí i to, že cena určená v exekučním řízení ohledně exekucí postižené nemovitosti byla stanovena částkou 27.000,- Kč tedy s neúměrným snížením oproti ceně v řízení o dědictví po V. K. (tj. 310 000,- Kč); přitom rozdíl mezi pohledávkou a cenou domu nebyl žalobci nikdy vyplacen. Dovolatel posléze trval na tom, že v uvedeném exekučním řízení pochybil i soud, pokud připustil výkon rozhodnutí způsobem, který byl zřejmě nevhodný s ohledem na výši vymáhané částky (srov. v tehdy platném znění).

Že byl žalobce takovýmto způsobem připraven o rodinný majetek, je třeba, podle názoru dovolatele, „z pohledu civilizovaného světa považovat za značnou křivdu“ a dovolatel je přesvědčen, že jeho nárok je podle oprávněný a důvodný a umožňuje nápravu takto vzniklé majetkové křivdy.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právním stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhlodávána rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Při posuzování této právní věci měl odvolací soud na zřeteli ustanovení i ustanovení a , o mimosoudních rehabilitacích.

V je stanoveno, že povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona se vztahuje na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na náhradu pohledávky státu.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení uvedeno (na str. 119 /253/), že zkrácenou formou řízení byl např. postup při soudním výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí správním orgánem s použitím směrnice Ministerstva financí ze 6. 5. 1966, č. j. 414/900/66, o zabezpečení a správě zajištěného majetku nabytého státem (jež byla vydána podle zmocnění obsaženého dříve v ustanovení – hospodářského zákoníku); uvedená směrnice ze 6. 6. 1966 byla později zrušena (viz ).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo ohledně ustanovení , uvedeno, že nejde o případ, na který by se vztahovalo ustanovení , jestliže k přechodu vlastnictví došlo např. udělením příklepu na vydraženou nemovitost v rámci likvidace dědictví.

V je stanoveno, že povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona se vztahuje i na další případy neuvedené v , jež spadají po , jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

V je stanovené, že zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení správních aktů, bylo-li toto vše důsledkem politické perzekuce nebo postupem poručujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov. i a ).

Podle ustanovení se politickou perzekucí pro účely tohoto zákona rozumí postižení osob, které vzniklo: a) v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo b) jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 30. 6. 1998, (uveřejněném pod č. 78 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo k otázce politických perzekucí připomenuto, že je „nutné posuzovat individuálně každý případ a je třeba brát v úvahu, že musí být přihlédnuto k případům, v nichž došlo k politickým perzekucím, trestním represím či vystěhování osob“.

K objasnění otázky důsledků politické perzekuce nebo postupu poručujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 8. 1. 2002, (uveřejněném pod č. 2 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) poukázáno na to, že „soudy jsou oprávněny i povinny přezkoumávat, zda rozhodnutí   s p r á v n í c h    orgánů v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 3. 6. 2003, (uveřejněném pod č. 79  ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že politickou perzekucí z období 1948-1989“ se myslí pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenská) jednání či postoje“.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, (uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo také vyloženo, že restituční zákony umožňují nápravu pouze některých křivd a vůle státu tu „je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná“; „právní jistota vyžaduje, aby pravomocné rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba v poválečném období nabyla nebo pozbyla vlastnictví věcí, zásadně byla nezpochybnitelnou právní skutečností“.

Vzhledem k těmto uveřejněným právním závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). V rozporu s hmotným právem nelze tu označit výsledný právní závěr odvolacího soudu, který vyšel z jednoznačného zjištění, že tu „nedošlo prodejem nemovitostí soudním výkonem rozhodnutí k přechodu věci na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou podle “ a dále vyšel z toho, že tu nebylo bezpečně doloženo, že došlo k postupu státu v souvislosti se soudním výkonem rozhodnutí k vymožení peněžní pohledávky, který by bylo možné označit jako „postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením “.

Shora již bylo také uvedeno, že tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, neřešil rovněž právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. října 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu