Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
608835861C212117C1258EB40052A891.html
HTML · 42.9 KB
No categories available
29 ICdo 180/2025-95
MSPH 59 INS 12164/2018218 ICm 1789/202429 ICdo 180/2025-95
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce REAL ESTATE INVESTING EUROPE LTD, se sídlem v Londýně, Wenlock Road 20-22, N17GU, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09226794, zastoupeného Mgr. Pavlem Šnajdrem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalovanému J. S., o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 218 ICm 1789/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 12164/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2025, č. j. 218 ICm 1789/2024, 103 VSPH 146/2025-64 (MSPH 59 INS 12164/2018), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2025, č. j. 218 ICm 1789/2024, 103 VSPH 146/2025-64 (MSPH 59 INS 12164/2018), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (REAL ESTATE INVESTING EUROPE LTD) domáhal určení, že má za dlužníkem (současným žalovaným J. S., narozeným XY) pohledávku (uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka přihláškou pohledávky P11) ve výši 69 427 399,96 Kč z titulu nesplaceného dluhu včetně příslušenství (I. výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení původnímu žalovanému (GESTORE v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) [II. výrok].
2. Insolvenční soud (po provedeném dokazování) vyšel zejména z toho, že:
[1] Původní věřitel (J. S., narozený XY) dlužníku poskytl (na základě smluv ze dne 15. března 2006 a ze dne 10. srpna 2006) dvě úročené půjčky po 1 500 000 Kč.
[2] Ve dnech 23. prosince 2008 a 2. ledna 2009 dlužník oba dluhy uznal a s původním věřitelem sjednal jejich splátky.
[3] Dne 18. února 2014 dlužník znovu uznal oba dluhy včetně příslušenství a s původním věřitelem sjednal novou jistinu ve výši 16 570 891,74 Kč (v níž byla k původním dluhům včetně příslušenství připočtena nově sjednaná smluvní pokuta ve výši 8 285 445,87 Kč) a úrok ve výši 0,19 % p. d. z částky 16 570 891,74 Kč.
[4] Dne 8. února 2018 uzavřeli původní věřitel a žalobce smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva č. 2“). Jejím předmětem bylo (toliko) postoupení pohledávky specifikované v článku I odst. 1.1 smlouvy, tzn. (jen) pohledávky z titulu smlouvy ze dne 15. března 2006 s příslušenstvím. Tuto pohledávku však původní věřitel již dříve [na základě smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 22. prosince 2015 (dále též jen „postupní smlouva č. 1“)] postoupil společnosti Real Estate Investing, s. r. o. (dále jen „společnost REI“), což bylo rovněž uvedeno v postupní smlouvě č. 2. Jiných pohledávek se postupní smlouva č. 2 netýkala.
[5] Usnesením ze dne 15. srpna 2018, č. j. MSPH 59 INS 12164/2018-A-12, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[6] Přihláškou pohledávky P11 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelné pohledávky v celkové výši 69 427 399,96 Kč, jako nabyté na základě postupní smlouvy č. 2.
[7] Při zvláštním přezkumném jednání konaném 30. dubna 2024 tyto pohledávky popřel původní žalovaný co do pravosti a výše zejména proto, že neexistují, a pro případ, že by existovaly, z důvodu, že nebyly postoupeny žalobci postupní smlouvou č. 2 (přiloženou k přihlášce pohledávky P11), neboť původní věřitel pohledávku, jež (jediná) byla předmětem této smlouvy, již 22. prosince 2015 postoupil společnosti REI (která ji uplatnila přihláškou pohledávky P9 a byla v insolvenčním řízení dlužníka zcela uspokojena). Postupní smlouva č. 2 přitom neobsahovala vůli k postoupení zbývajících (výše uvedených) pohledávek (neprokazuje tudíž jejich postoupení žalobci).
3. Insolvenční soud – cituje § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na § 558 a § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a na § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován, protože přihlášená pohledávka (P11) na něj nebyla postoupena. Neztotožnil se s názorem žalobce, že na základě postupní smlouvy č. 2 na něj původní věřitel postoupil (všechny) výše uvedené pohledávky vůči dlužníku včetně příslušenství. S odkazem na zásadu, podle níž nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má, insolvenční soud zdůraznil, že pohledávka původního věřitele na základě smlouvy ze dne 15. března 2006 nemohla být postoupena žalobci postupní smlouvou č. 2, neboť původní věřitel jí v té době již více než dva roky nedisponoval (postupní smlouvou č. 1 ji postoupil společnosti REI). Zbývající pohledávky (přihlášené přihláškou pohledávky P11) pak nebyly předmětem postupní smlouvy č. 2.
4. Insolvenční soud zároveň konstatoval, že 6. října 2024 (den před nařízeným jednáním) obdržel v 19:13:22 hodin žádost zástupce žalobce o odročení jednání, k níž nemohl přihlédnout, neboť se dostala do dispozice soudce až 10. října 2024 (tři dny po jednání); nadto by žádosti stejně nebylo možné vyhovět, jelikož nebyla včasná a důvod pro odročení jednání v ní nebyl doložen.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2025, č. j. 218 ICm 1789/2024, 103 VSPH 146/2025-64 (MSPH 59 INS 12164/2018):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit původnímu žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z § 7 insolvenčního zákona a z § 101 odst. 3, § 118a odst. 1 a 3, § 205a písm. d/ a § 213b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry insolvenčního soudu (že žalobce nedoložil důvod, pro který žádal o odročení jednání, a neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nabyl přihlášenou pohledávku P11).
7. K odvolacím námitkám (že nebyly splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti žalobce, neboť jeho omluva s žádostí o odročení jednání byla včasná a důvodná, a neodročením jednání byl zbaven práva na projednání věci ve své přítomnosti i možnosti hájit své zájmy a plnit procesní povinnosti) vyšel odvolací soud zejména z toho, že z datové schránky zástupce žalobce J. Š. (dále jen „J. Š“) byla doručena insolvenčnímu soudu 6. října 2024 v 19:13 hodin omluva z (prvního) jednání (nařízeného na 7. října 2024 od 9:30 hodin) s žádostí o jeho odročení z důvodu, že se J. Š. udělalo natolik špatně, že není schopen dostavit se na jednání.
8. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nedoložil důvodnost omluvy J. Š. z jednání insolvenčního soudu (společně s omluvou, ani následně). Poté, kdy odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování (listinami založenými po vyhlášení rozsudku insolvenčního soudu) proto, že jde o nepřípustné „novoty“, žalobce neučinil (další) nová tvrzení a důkazní návrhy. Ohledně lékařské zprávy, kterou žalobce dokládal důvodnost omluvy J. Š., odvolací soud podotkl, že není kompletní (chybí podpis lékaře) a byla vystavena již v srpnu 2023, tudíž nevypovídá o zdravotním stavu J. Š. večer před nařízeným jednáním insolvenčního soudu, ani ve druhé polovině roku 2024. Jestliže byl zdravotní stav J. Š. tak vážný, jak žalobce tvrdí, je podle odvolacího soudu s podivem, že od srpna 2023 do října 2024 neabsolvoval alespoň kontrolní vyšetření, ani nevyhledal lékaře bezprostředně poté, co se omluvil z jednání (což odvolací soud dovozoval ze skutečnosti, že mu nebyla předložena aktuálnější lékařská zpráva). Tvrdil-li žalobce, že nepříznivý zdravotní stav J. Š. trvá, nemohlo doložení této skutečnosti činit problémy.
9. Žádost žalobce o odročení jednání před insolvenčním soudem tudíž odvolací soud neshledal důvodnou (pro nedoložení tvrzeného důležitého důvodu). Na tomto základě pak uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, jestliže postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce, jenž se svým procesním chováním připravil o možnost poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Insolvenční soud proto správně žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
10. Jestliže žalobce v odvolání uváděl důvody svědčící o tom, že nabyl pohledávku uplatněnou přihláškou P11, k těmto tvrzením a důkazům nebylo možné přihlížet z důvodu koncentrace řízení; šlo o nepřípustné „novoty“, na něž nedopadá žádná z výjimek podle § 205a o. s. ř. Proto odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování k odvolání přiloženou postupní smlouvou č. 2 a prohlášením ze dne 16. října 2024.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a (též) Ústavního soudu. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Může soud zamítnout žalobu o určení pravosti pohledávky v insolvenčním řízení, jestliže vychází pouze z chybně založené listiny, aniž by přihlédl ke skutečné vůli smluvních stran a k dalším důkazům?
[2] Lze opravu chybně předložené listiny (tedy odstranění omylu, nikoli nové skutkové tvrzení) v odvolacím řízení považovat za nepřípustné novum, anebo naopak spadá pod výjimku podle § 205a písm. b/ a c/ o. s. ř., jelikož jí má být prokázáno, že rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z vadného skutkového základu, respektive že důkaz, na němž soud prvního stupně stavěl, je nevěrohodný či nepravdivý?
[3] Je omluva účastníka řízení (jeho zástupce), odůvodněná tvrzením náhlé zdravotní indispozice, důvodná i tehdy, jestliže ji účastník nemohl doložit lékařskou zprávou?
[4] Smí soud požadovat doložení tvrzené indispozice již při podání omluvy?
[5] Lze přičítat k tíži účastníka skutečnost, že jeho omluva, kterou včas doručil soudu, se dostala k rozhodujícímu soudci až po jednání?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu, k otázkám č. 1 a 2 (směřujícím k možnosti uplatnění důkazů v odvolacím řízení v případě omylu ohledně označeného listinného důkazu), dovolatel argumentuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze formalisticky bránit spravedlnosti. Bylo tudíž v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, jestliže odvolací soud (v důsledku nesprávné aplikace § 205a o. s. ř.) odmítl připustit opravu zjevné chyby v důkazním podkladu, a tím fakticky založil své rozhodnutí na zjevném omylu. Dovolatel namítá, že se soudy měly zabývat zkoumáním úmyslu (skutečné vůle) smluvních stran. Zároveň uvádí, že si jen těžko lze představit situaci, kdy by oprava chybné listiny, na níž spočívá rozhodnutí insolvenčního soudu, nesplnila podmínky § 205a písm. b/ a c/ o. s. ř. V projednávané věci přitom ani nejde o nový důkaz, ale o opravu zjevné chyby v podání (opravu vady dřívějšího důkazního návrhu). Jelikož původně předložená listina nekorespondovala s jeho tvrzeními, měl insolvenční soud dovolatele i bez návrhu vyzvat k doplnění podle § 118a o. s. ř. Skutečnost, že ve spise nebyla založena správná listina, nelze přičítat k tíži jen dovolateli, neboť šlo o kombinaci omylu a chybějícího poučení insolvenčním soudem. Správná listina (prokazující aktivní věcnou legitimaci dovolatele) proto měla být v odvolacím řízení připuštěna k důkazu podle § 205a písm. b/ o. s. ř.; bez znalosti své chyby ji dovolatel nemohl dříve uplatnit.
14. K otázkám č. 3 až 5 (ohledně včasnosti a důvodnosti omluvy s žádostí o odročení jednání) dovolatel, odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, uvádí, že omluva jeho zástupce byla včasná i důvodná a namítá, že přepjatě formalistickým postupem soudů při výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Omluva je totiž procesní úkon, jímž účastník informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání, k němuž byl předvolán, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit, který je účinný tím, že se dostane do sféry soudu, aniž by bylo významné, zda se o omluvě dozvěděl věc projednávající soudce. Podle dovolatele byl excesivní požadavek soudů, aby již v rámci omluvy prokazoval nečekanou a náhlou zdravotní indispozici, zvláště když dovolatel neměl žádnou motivaci zdržovat soudní řízení, šlo o ojedinělý úkaz (nešlo o opakovanou absenci) a nepřítomnost na jednání pro něj zjevně měla negativní procesní dopad. Dovolatel dále namítá, že relevantním pro posouzení důvodnosti omluvy je okamžik, kdy insolvenční soud rozhoduje o případném odročení jednání (a nikoli až následný průběh odvolacího řízení). Nadto nebyl postup insolvenčního soudu důsledkem nedůvodnosti omluvy, ale toho, že rozhodující soudce omluvu obdržel až tři dny po jednání. Pozdní předání omluvy soudci přitom nemůže jít k tíži dovolatele.
15. Původní žalovaný ve vyjádření navrhoval dovolání zamítnout, s tím, že soudy správně vyhodnotily žádost dovolatele o odročení jednání jako nedůvodnou (šlo o procesní obstrukci). Odvolací soud též správně nepřihlížel k nově navrženým důkazům. Dovolatele upozornil na nedostatek aktivní legitimace ve vyrozumění o popření (doručeném 6. května 2024) i ve vyjádření k žalobě ze dne 24. července 2024. Dovolatel měl tudíž dostatek času k doložení „správné“ listiny již v řízení před insolvenčním soudem. Jestliže ji (přesto) navrhl k důkazu až v odvolání, jde o nepřípustný nový důkaz, který nespadá pod výjimky uvedené v § 205a písm. b/ a c/ o. s. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
17. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. srpna 2018) se insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a v incidenčních sporech jím vyvolaných i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i při zkoumání přípustnosti dovolání.
18. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 9. března 2026, č. j. MSPH 59 INS 12164/2018-B-126, které nabylo právní moci 3. dubna 2026, (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Od skončení insolvenčního řízení se proto předmětný spor považuje za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, přičemž jeho účastníkem se stal dnem skončení insolvenčního řízení místo (původního) žalovaného (insolvenčního správce dlužníka) bez dalšího dlužník, s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako s žalovaným (§ 159 odst. 1 písm. a/, odst. 4 a 5 insolvenčního zákona).
19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel napadá dovoláním (celý) první výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy i v části, kterou odvolací soud potvrdil II. výrok rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení. V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
20. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil I. výrok rozsudku insolvenčního soudu o věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek č. 1 a 2 (ohledně vlivu omylu při označení listinného důkazu na možnost jeho uplatnění v odvolacím řízení), na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
21. Argumentací k otázkám č. 3 až 5 vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč. Vzhledem k tomu, že u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), vypořádá se Nejvyšší soud s argumentací dovolatele k otázkám č. 3 až 5 při věcném přezkumu dovolání připuštěného pro odpovědi na otázky č. 1 a 2.
IV. Důvodnost dovolání
22. Před vlastním posouzením otázek č. 1 a 2 v rovině právní, se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda řízení je vskutku postiženo namítanou zmatečností. K tomu budiž dodáno, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sb. rozh. obč.). Posouzení, zda řízení je postiženo namítanou vadou, tak nutně vychází jen z dosavadního obsahu spisu.
23. Pro toto zkoumání jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou z obsahu spisu), jež měl k dispozici též odvolací soud:
[1] Dovolatel se v žalobě vymezil proti důvodům, pro něž žalovaný popřel jeho pohledávku. Z žalobních tvrzení je zřejmé, že se dovolatel brání popření pohledávky s tím, že z postupní smlouvy č. 2 (přiložené k přihlášce pohledávky P11 a dovolatelem označené k důkazu v žalobě) vyplývá, že přihlášené pohledávky na něj byly postoupeny.
[2] Dne 6. října 2024 v 19:13:22 hodin bylo do datové schránky insolvenčního soudu doručeno datovou zprávou podání (tehdejšího) zástupce dovolatele (J. Š.) v projednávané věci obsahující jeho omluvu z jednání nařízeného na 7. října 2024 v 9:30 hodin spojenou s žádostí o odročení jednání, kterou J. Š. odůvodnil tím, že se mu udělalo natolik špatně, že není schopen se na jednání dostavit a takto narychlo za sebe nedokáže sehnat náhradu. Omluva a žádost o odročení jednání téhož obsahu byla insolvenčnímu soudu doručena též do jeho e-mailové schránky elektronickou poštou 6. října 2024 v 19:21:41 hodin.
[3] Dovolatel nebyl insolvenčním soudem ani soudem odvolacím vyzván k doložení důvodu omluvy J. Š. ze dne 6. října 2024.
[4] K doplnění odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu (ze dne 13. prosince 2024) dovolatel (mimo jiné) přiložil (a navrhl k důkazu) jednak postupní smlouvu č. 2 a jednak prohlášení postupitele a postupníka ke smlouvě o úplatném postoupení pohledávky datované 16. října 2024. Tvrdil přitom, že omylem založil k důkazu o uzavření postupní smlouvy č. 2 chybnou listinu, kterou podepsal s původním věřitelem 8. února 2018 v dopoledních hodinách, jež však obsahovala chyby (způsobené nedůslednou úpravou postupní smlouvy č. 1, z níž původní věřitel vycházel) a neodpovídala úmyslu stran smlouvy. Toho si dovolatel všiml několik hodin po podpisu, a proto ještě téhož dne v odpoledních hodinách smluvní strany podepsaly postupní smlouvu č. 2 v novém (opraveném) znění, odpovídajícím jejich původně zamýšlenému úmyslu. Tuto (správnou) listinu proto předkládal k důkazu spolu se souhlasným prohlášením původního věřitele o obsahu jejich skutečné vůle při postoupení pohledávky dne 8. února 2018.
24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu ohledně dovolatelem namítané zmatečnostní vady řízení jsou určující následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení sporu):
§ 101
(…)
(3) Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
§ 229
(…)
(3) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2.
(…)
25. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu důvodnosti a včasnosti omluvy z jednání je ustálena v následujících závěrech:
[1] V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z § 101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018.
[2] Omluva, coby procesní úkon, jímž účastník (zástupce účastníka) informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání, k němuž byl předvolán, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit, je účinná (v tom smyslu, že se účastník vůbec omluvil) již tím, že se dostane do sféry soudu (adresáta omluvy). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sb. rozh. obč (dále jen „R 10/2001“).
[3] Nepožaduje se přitom, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka (jeho zástupce) u jednání (ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.) je zpravidla také jeho nemoc (k tomu srov. opět R 10/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
[4] Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
[5] Současně však platí, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (tj. např. i zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, a též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4496/2018 a sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
[6] Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“), neboť hypotéza právní normy není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy účastníka) na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen jestliže by byla zjevně nepřiměřená (srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4496/2018 a sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
26. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal úvahy odvolacího soudu ohledně včasnosti a důvodnosti omluvy J. Š. z jednání před insolvenčním soudem zjevně nepřiměřenými (a tudíž nesprávnými).
27. Nejvyšší soud (oproti odvolacímu a insolvenčnímu soudu) totiž nemá žádné pochyby o tom, že omluva (tehdejšího) zástupce dovolatele z jednání insolvenčního soudu spojená s žádostí o jeho odročení byla (posuzováno výše citovanými závěry judikatury) včasná i důvodná.
28. Omluva došla insolvenčnímu soudu večer před jednáním (nařízeným na následující den v 9:30 hodin) datovou zprávou a e-mailem. V omluvě obsažené tvrzení o zdravotní indispozici zástupce dovolatele je způsobilé omluvit neúčast dovolatele u nařízeného jednání. Se zřetelem k prvku nepředvídatelnosti, jenž se pojí s uplatněným důvodem omluvy, ji též lze míti za včasnou. Odvolací soud přitom nezohlednil, že šlo o první omluvu zástupce dovolatele v projednávané věci. Také následné jednání dovolatele, který na tvrzené pokračování zdravotních obtíží J. Š. reagoval tím, že si pro řízení zvolil jiného zástupce, svědčí spíše o jeho zodpovědném přístupu než o obstrukčním chování. Okolnost, že (podle názoru soudů) dovolatel tvrzený důvod omluvy neprokázal, a úvahy odvolacího soudu ohledně dovolatelem uvedených tvrzení a předložených listin o zdravotním stavu J. Š., nemají význam za situace, kdy k prokázání důvodnosti omluvy nebyl dovolatel soudy vyzván.
29. Ustálené závěry judikatury Nejvyššího soudu ohledně důvodu zmatečnosti řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jsou pak následující:
[1] Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při rozhodování.
[2] Jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně (tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř.), poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, pak nejde o vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.
Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněného pod číslem 71/2004 v časopise Soudní judikatura (číslo sešitu 4/2004), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například v usnesení ze dne 16. července 2020, sp. zn. 22 Cdo 1537/2020, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 2697/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024, sp. zn. 21 Cdo 1749/2024 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. prosince 2024, sp. zn. IV. ÚS 2995/24, jako zjevně neopodstatněnou).
30. Jak vyplývá z výše uvedeného, v projednávané věci byla dovolateli (přes včasnou a důvodnou omluvu J. Š spojenou se žádostí o odročení jednání) znemožněna účast na jednání před insolvenčním soudem. Insolvenční soud přitom založil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel provedenými důkazy neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci (neprokázal, že na něj byly postoupeny sporné pohledávky).
31. Znemožnění účasti na jednání před insolvenčním soudem vedlo k tomu, že se dovolateli (od insolvenčního soudu) nedostalo výzvy podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (o tom, že předloženými důkazy neprokázal, že na něj byly postoupeny pohledávky, které přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka). Toto pochybení měl napravit (při jednání) odvolací soud [k tomu srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 102/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2026, sen. zn. 29 ICdo 90/2024].
32. Jestliže tak odvolací soud neučinil a nápravu při odvolacím řízení nezjednal [nadto za stavu, kdy dovolatel sám (v doplnění odvolání) označil a předložil listinné důkazy ohledně své aktivní věcné legitimace], je řízení postiženo zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s .ř. (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
33. Napadené rozhodnutí tedy neobstojí již v rovině shora rozebrané zmatečnostní vady řízení, která činí předčasnou odpověď na dovolací otázky č. 1 a 2 v rovině právního posouzení věci.
34. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
35. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení (srov. odstavec 19 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že dotčenou část napadeného rozhodnutí zrušil jako výrok závislý na rušeném výroku o věci samé (srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
38. O návrhu dovolatele na odklad právní moci prvního výroku dovoláním napadeného rozsudku v části týkající se věci samé a na odklad vykonatelnosti nákladových výroků obou rozsudků Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož rozhodnutím o dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2026
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu