Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
EFC1D8C2501E1550C1258EAE0052B189.html
HTML · 41.51 KB
No categories available
33 Cdo 2575/2025
33 Cdo 2575/2025-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AQUASTAV PARDUBICE s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Lány na Důlku 18, zastoupené JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 972, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pujmanové 1753/10a, o zaplacení 927 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 272/2019 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2025, č. j. 27 Co 348/2024 -241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 27 Co 348/2024 -241, potvrdil rozsudek ze dne 29. 5. 2024, č. j. 3 C 272/2019 -212, kterým Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 927 497 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení a nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 202 582,40 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi ve výši 86 905,46 Kč, vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí přihlásil k závěrům soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 8. 2014 uzavřela žalobkyně jako zhotovitelka se společností Synthesia a. s. (objednatel) smlouvu o dílo označenou jako „ZL 760“, jejímž předmětem byla rekonstrukce fasády na objektech RY 36 a 37 v areálu Syntézia a. s. Semtín. Téhož dne uzavřela žalobkyně v pozici objednatele s žalovaným jako zhotovitelem (resp. jediným a výhradním subdodavatelem) smlouvu, v níž se žalovaný zavázal provést dílo dle smlouvy č. ZL 760 do 7. 11. 2014; sjednána byla záruční doba šedesáti měsíců. Žalovaný dílo pro žalobkyni v rozsahu specifikované objednávky (tj. komplexní sanace fasády, fasádní nátěr objektu soklu a VZT pevně spojených s objektem, nátěry ocelových prvků podhledových, výměnu žlabů a svodů, nátěr oken podhledové strany) provedl, dílo žalobkyni 7. 11. 2014 předal a sjednanou cenu díla ve výši 2 405 000 Kč bez DPH vyfakturoval fakturou č. 044/2014. Žalobkyně cenu díla uhradila 29. 1. 2015. Na díle se vyskytly vady, které Synthesia a.s. dne 13. 4. 2015 reklamovala; na základě této reklamace žalovaný vytčené vady díla opravil a žalobkyně 7. 5. 2015 dílo předala společnosti Synthesia a.s. Další prakticky identické vady spočívající v odlupování nátěru, oprýskání fasády Synthesia a.s. vůči žalobkyni reklamovala 11. 10. 2016 a žalobkyně je bezprostředně nato uplatnila vůči žalovanému s výzvou k opravě; současně nechala vypracovat znalecký posudek znalcem Ing. Milíčem. Dne 6. 3. 2018 proběhlo reklamační jednání za účasti společnosti Syntézia a.s., žalobkyně a žalovaného. Dne 3. 8. 2018 byl zpracován znalecký posudek Ústavem stavebního zkušebnictví s.r.o. Od konce roku 2018 do počátku roku 2019 probíhala další jednání. V té době vady spočívající v oprýskání fasády a odlupování nátěru postihly téměř celou plochu fasády. Dne 7. 4. 2019 vypracoval žalovaný harmonogram prací s příslibem, že s opravou započne v květnu 2019, což posléze e-mailem odmítl. V písemné reklamaci vad z 2. 8. 2019 žalobkyně žalovaného vyzvala k jejich odstranění s upozorněním, že nezapočne-li s odstraněním vad do 9. 8. 2019, provede podle jejich smluvního ujednání opravy na vlastní náklady, které pak u žalovaného uplatní. Žalovaný odmítl vady odstranit. Žalobkyně vady nechala odstranit na vlastní náklady, neboť jí hrozily sankce od Synthesia a.s., a v soudním řízení nárokuje náklady s tím spojené po žalovaném. K výši nutných nákladů vynaložených na odstranění vad díla se vyjadřoval znalec Ing. Luboš Káně za stavu, kdy vady fasády již byly žalobkyní odstraněny; celkovou cenu opravy stanovil ve dvou variantách s tím, že první vychází z postupu prací a výměr a čítá 2 236 355,30 Kč bez DPH a druhá vychází ze spotřebované barvy a ceny prací, a čítá 1 178 267,40 Kč bez DPH. Existence vad (a jejich rozsah) byla prokázána znaleckým posudkem Ing. Richarda Miliče, CSc. a zprávou Ústavu stavebního zkušebnictví s.r.o. Obrana žalovaného ve vztahu k dílu, které provedl, že vůči němu reklamováno nebylo a že nebyl s tvrzenými vadami seznámen, byla provedenými důkazy vyvrácena.
Odvolací soud zjištěný skutkový stav poměřoval zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, posoudil jako smlouvu o dílo podle § 2586 a následujících o. z. Protože dílo bylo žalobkyni předáno 7. 11. 2014 a záruka byla sjednána v délce 60 měsíců od předání, skončila záruční doba 7. 11. 2019 (§ 2619 o. z.). Vady, které se na díle objevily po jeho předání žalobkyni a následně investorovi, tj. společnosti Syntézia a.s. (§ 2615 o. z.), žalobkyně opakovaně reklamovala, přičemž postupem podle § 2615 odst. 2 o. z. požadovala, aby je žalovaný odstranil opravou (§ 2106 odst. 1 písm. b/ o. z.); reklamované vady byly řádně specifikovány. Protože žalovaný odmítl vady odstranit, což se žalobkyně dozvěděla z jeho e-mailu ze 7. 5. 2019, provedla – jak žalovaného předem upozornila – opravu podle smluvního ujednání na vlastní náklady, které uplatnila v řízení. Odvolací soud své právní závěry podpořil odkazem na judikaturu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4513/2015 či sp. zn. 23 Cdo 3439/2012 ), v níž Nejvyšší soud dovodil, že odmítne-li prodávající/zhotovitel odstranit vadu, za kterou odpovídá, přičemž v důsledku vadného plnění hrozí škoda, může vzniknout kupujícímu/objednateli právo požadovat po prodávajícím/zhotoviteli náklady, které účelně vynaložil na odstranění vady, k němuž musel přistoupit za účelem odvracení hrozící škody. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy se na díle zhotoveném žalovaným vyskytly opakovaně vady, které žalobkyně jako objednatel řádně reklamovala, přičemž žalovaný je neodstranil, resp. odmítl je odstranit, byla žalobkyně oprávněna vady sama odstranit a požadovat náhradu nákladů i za situace, kdy by o tom žalovaného předtím neuvědomila (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 23 Cdo 4167/2014 a sp. zn. 31 Cdo 3737/2012 ). Co se týká výše nároku, odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 663/2022 připomněl, že žalobkyní uplatněná částka (nesprávně označovaná jako „sleva z ceny díla“) nedosahuje výše skutečných nákladů, které byla žalobkyně nucena vynaložit na odstranění vad díla zhotoveného žalovaným, což se podává nejen z předložených listin, ale především ze znaleckých posudků, a lze ji považovat za odůvodněnou. Rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl (a to včetně uplatněného nároku na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z.), odvolací soud jako věcně správný potvrdil. Zatímco soud prvního stupně vypořádal námitku žalovaného, že došlo k promlčení práva žalobkyně, jako lichou, odvolací soud se k otázce promlčení nevyjádřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (které včas doplnil podáním z 24. 10. 2025). Přípustnost dovolání zdůvodnil tím, že „napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly řešeny, či byly vyřešeny pouze částečně a nelze je tudíž mít za vyřešené, eventuálně, které je potřeba posoudit s ohledem na nový obsah právní úpravy daný zákonem č. 89/2012 Sb. jinak“. V dovolání formuluje následující otázky:
1) Zda dochází k platnému sjednání záruky za jakost díla provedeného na základě smlouvy o dílo podle § 2586 an. o. z. pouhou konkludentní, popř. ústní bezvýhradnou akceptací písemné objednávky objednatele obsahující text: „Záruka 60 měsíců“, aniž by mezi smluvními stranami byla bližší dohoda o rozsahu, obsahu a podmínkách záruky;
2) Zda v případě, že dílo spočívá v provedení natěračských prací (fasádní nátěr objektu a soklu, nátěry VZT pevně spojených s objektem, nátěry ocelových podhledových prvků, nátěr oken a strany podhledové), i když je nesporně prováděno na venkovní straně (fasádě) dokončené stavby, avšak jeho účelem je pouze provedení změny estetické (vizuální) podoby dokončené a užívané stavby, bez provedení jakýchkoli stavebních prací, se aplikují, pokud nejsou práva a povinnosti ve smlouvě o dílo sjednána odlišně, ustanovení hlavy II., dílu 8, oddílu 3 o. z. o „stavbě jako předmětu díla“ (a mezi nimi i ustanovení § 2629 odst. 1 o. z.). Jinak řečeno, zda smlouva o dílo s takto vymezeným předmětem díla je považována za smlouvu o úpravě nemovité věci nebo o zhotovení, opravě nebo úpravě stavby ve smyslu § 2623 o. z., či nikoli;
3) Jaké jsou obsahové náležitosti a forma oznámení změny uplatňovaného nároku z odpovědnosti za vady podle § 2106 odst. 1 ve spojení s § 2106 odst. 2 o. z., resp. je-li přípustné změnu uplatňovaného odpovědnostního nároku spočívajícího původně v odstranění vad spojit s výzvou k zahájení prací ve stanovené lhůtě, po jejímž marném uplynutí si oprávněný zajistí odstranění vad u třetí strany a náklady přeúčtuje povinnému k úhradě, aniž by následně oprávněný oznamoval, resp. potvrzoval povinnému provedení této změny nároku;
4) Zda je objednatel oprávněn, a pokud ano, tak za jakých podmínek, nechat odstranit reklamovanou vadu třetí osobou (odstranění díla a provedením nového díla), a následně se domáhat na zhotoviteli úhrady účelně vynaložených nákladů formou slevy z ceny díla;
5) Jaká jsou obecná kritéria pro určení přiměřenosti slevy při uplatnění odpovědnostního nároku podle § 2106 odst. 1 písm. c) o. z., a pokud je tímto kritériem i cena opravy, zda je možné za ni považovat výlučně jen náklady účelně vynaložené objednatelem na odstranění vady třetí osobou (formou odstranění původního díla a provedením díla nového), a pokud ano, zda mohou být takové účelně vynaložené náklady objednatele jediným určujícím kritériem pro určení výše slevy.
Ve vztahu k otázce ad 1) dovolatel soudům vytýká, že posuzovaly jeho odpovědnost pouze z titulu záruky za jakost, ačkoli je nutné navzájem odlišovat zákonnou odpovědnost zhotovitele za vady od záruky za jakost. Kritizuje soud prvního stupně, že sice mezi použitá ustanovení zařadil i § 2118 a § 2629 o. z., ale z jeho rozhodnutí není zřejmé, že je skutečně aplikoval; z § 2619 o. z. dovozoval existenci ujednání o záruce za jakost, namísto toho, aby skutkově zjistil obsah a rozsah záruky za jakost a na tato skutková zjištění pak aplikoval ustanovení § 2113 až § 2117 ve spojení s § 2619 o. z. při určení počátku běhu záruční doby.
Ve vztahu k otázce ad 2) dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně použil ujednání „oddílu 3“ smlouvy s názvem „stavba jako předmět díla“ (§ 2623 až 2630 o. z.). Je přesvědčen, že měřítky ustanovení § 2118 o. z. bude třeba nově posoudit jím vznášenou námitku promlčení nároku, zejména z pohledu včasnosti „druhé“ (tj. předmětné) reklamace, která byla písemně uplatněna ze strany Synthesia a.s. vůči žalobkyni 11. 10. 2016 a žalobkyní vůči němu nikoli v písemné formě údajně „bezprostředně“ poté; písemně se tak stalo až 2. 8. 2019 (žalobkyně následně změnila nárok ve smyslu § 2106 odst. 2 o. z. z požadavku na odstranění vad na finanční plnění).
Ve vztahu k otázce ad 3)dovolatel zpochybňuje, zda je týdenní lhůta dostatečná k tomu, aby žalobkyni opravňovala ke změně zvoleného reklamačního nároku (soud prvního stupně oprávnění ke změně odpovědnostního nároku opřel o existenci e-mailové zprávy žalovaného ze 7. 5. 2019, která však byla učiněna ještě před písemnou výzvou žalobkyně z 2. 8. 2019). Dále zpochybňuje, zda žalobkyně byla oprávněna změnit písemně uplatněný nárok k plnění (zahájení blíže nespecifikovaných prací) obsahující pohrůžku, že pokud k zahájení prací do konce velmi krátce stanovené doby nedojde, zajistí si odstranění vady prostřednictvím třetí osoby na náklady žalovaného. Připomíná, že změnu uplatňovaného nároku mu žalobkyně již dále neoznámila či nepotvrzovala, neoznámila mu ani provedení prací, pouze mu předložila k úhradě náklady na jejich provedení. Takovou formu informování zhotovitele o provedení změny odpovědnostního nároku považuje za nedostatečně konkrétní a v rozporu se zákonem.
Pokud jde o otázku ad 4) dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že své závěry podpořil nepřiléhavou judikaturou v situaci, kdy žalobkyně, aniž tím odvracela škodu či splnila zákonné podmínky, změnila uplatněný nárok (§ 2106 odst. 2 o. z.), tj. nechala třetí osobu provést nové dílo, kterým bylo odstraněno dílo žalovaného a náklady na jeho provedení uplatnila ve formě nároku na slevu. Je přesvědčen, že v posuzovaném případě nenastala situace řešená v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4513/2015 , sp. zn. 23 Cdo 3439/2012 a nešlo ani o situaci, která byla řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4167/2014 , či sp. zn. 31 Cdo 3737/2012 .
Ve vztahu k otázce ad 5) dovolatel namítl, že za stavu, kdy vady – aniž to bylo náležitě zdokumentováno – odstranila sama žalobkyně, je splnění kritéria přiměřenosti „slevy“ značně problematické. Není srozuměn s tím, že oprávněnost výše žalované částky byla posouzena výlučně ve vazbě na náklady vynaložené na opravu díla. Připomněl, že znalec nebyl v době zpracování posudku již schopen zpětně stanovit rozsah vad ani náklady na jejich odstranění, neboť z podnětu žalobkyně bylo de facto jím zhotovené dílo odstraněno a provedeno bylo dílo nové. Znalec tak již nemohl rozlišit, jaká část provedených prací souvisela s odstraňováním vad a jaká již nikoli. Odvolací soud viní, že svůj závěr v tomto směru nepřípadně podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4541/2016 či sp. zn. 33 Cdo 2889/2015 , řešící otázku přiměřenosti slev podle předchozí hmotněprávní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb. ) Své námitky dovolatel podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 663/2022 , byť připouští, že se vymezením nových kritérií posuzování „přiměřenosti“ slevy z ceny díla nezabývalo.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správně jak po skutkové, tak po právní stránce, neboť odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “).
Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013 , ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015 , nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013 , jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014 , odmítl).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Požaduje-li dovolací soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 ); i kdyby totiž měl za to, že v případě věcného přezkumu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 , nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017 ). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
V první řadě je třeba předeslat, že vymezení přípustnosti dovolání formulací, kterou užil žalovaný, neodpovídá plně požadavkům kladeným ustanovením § 237 o. s. ř. o. s. ř. , z obsahu dovolání však lze seznat, které relevantní právní otázky považuje dovolatel za dosud (v kontextu zákona č. 89/2012 Sb. ) neřešené. Požaduje-li dovolatel některou z jím artikulovaných otázek vyřešit jinak, než je dovolacím soudem řešena dosud, nespecifikuje ji, ani neuvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se má dovolací soud odchýlit.
Otázka ad 1)není způsobilá přípustnost dovolání založit. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na skutkovém závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo objednávkou žalobkyně ze dne 26. 8. 2014 označenou číslem 268/14 a jejím přijetím žalovaným; soudy přitom vzaly za prokázaný obsah smlouvy o dílo ve znění objednávky č. 268/2014, tedy včetně ujednání o záruční době 60 měsíců. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí vý kladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2362/2007 ). Platí, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze – až na výjimky – v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 , nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018 ). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. nelze zpochybnit ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely. Je na zvážení soudu (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř. o. s. ř. ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Již z formulace otázky ad 1) je zřejmé, že vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nedovodil, žek sjednánízáruky za jakost díla provedeného na základě smlouvy o dílo došlo pouhou konkludentní, popř. ústní bezvýhradnou akceptací písemné objednávky, aniž by mezi smluvními stranami byla dohoda o jejím rozsahu, obsahu a podmínkách. Z faktury č. 044/2014, v níž žalovaný sám odkazuje na objednávku č. 268/2014, vzal za prokázané, že se smluvní strany dohodly nejen na rozsahu požadovaného díla a jeho ceně, ale současně i na záruce 60 měsíců;tvrzení žalovaného, že objednávka č. 268/14 mu nikdy nebyla doručena a že byla zřejmě účelově vytvořena žalobkyní později, soudy neuvěřily. Nadto je třeba připomenout, že podle § 2615 odst. 1 o. z. má dílo vadu, neodpovídá-li smlouvě. O právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Podle § 2113 odst. 1 o. z. záruka za jakost vzniká prohlášením poskytovatele záruky, že kupujícího uspokojí nad rámec jeho zákonných práv z vadného plnění, zejména tím, že mu vrátí kupní cenu, vymění věc nebo ji opraví anebo v této souvislosti poskytne službu, nebude-li mít věc vlastnosti uvedené v prohlášení o záruce. Podle § 2619 o. z. dal-li zhotovitel za jakost díla záruku, záruční doba počíná běžet předáním díla. Ustanovení o záruce za jakost se přiměřeně použijí i na záruku převzatou v souvislosti s jinou než kupní smlouvou. Hlavní rozdíl mezi právem ze záruky za jakost a ze zákonné odpovědnosti za vady je, že pro práva ze záruky za jakost není rozhodující, zda vada existovala v okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci, ale zda se vada vyskytla v průběhu záruční doby (k tomu srov. například ZAPLETAL, Jiří. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník . 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 4. Dostupné na beck-online.cz.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka ad 2), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá (resp. jejímu řešení se blíže nevěnuje). Odkaz na ustanovení § 2629 o. z. činí odvolací soud toliko obiter dictum s tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně měla vzhledem k záruce za jakost právo na opravu díla, a pouze podpůrně připomněl, že „navíc pro odpovědnost žalovaného za dílo, které provedl, platí § 2615 a následující o. z., a tedy lhůta pěti let (šedesáti měsíců) dle § 2629 o. z.“. V řízení nikdo nezpochybňoval, že předmětem smlouvy byla úprava nemovité věci, resp. oprava nebo úprava stavby. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, jedná se tudíž ze strany žalovaného o nepřípustnou novotu.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit aniotázka ad 3).Podmínky pro změnu objednatelem uplatňovaného práva z odpovědnosti za vady označuje přímo text § 2106 odst. 2 o. z. Judikatura vychází ze závěru, že zhotovitel odpovídá za to, že dílo bude mít vlastnosti sjednané nebo obvyklé, a pokud tyto vlastnosti dílo nemá, je vadné a je na zhotoviteli, aby vady odstranil. Odpovědnost za to, že vady díla budou odstraněny řádně, leží na zhotoviteli díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1834/2022 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3117/2021 ). V souladu s ustanovením § 2615 o. z., které odkazuje na úpravu práv z vadného plnění u kupní smlouvy (§ 2106 o. z.), je na objednateli, aby si zvolil, jakým zákonem umožněným způsobem bude požadovat nápravu vadného plnění. Jestliže objednatel zvolí jako způsob odstranění vady díla opravu, je na zhotoviteli, aby opravu na svou odpovědnost provedl, aniž by bylo třeba dalšího souhlasu objednatele. Současně podle § 2615 ve spojení s § 2106 o. z. platí, že neodstraní-li zhotovitel vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li objednateli, že vady neodstraní, může objednatel požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu, nebo může od smlouvy odstoupit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3132/2023 ).
Zákon připouští dvě alternativy změny již učiněného rozhodnutí. Tou první je dohoda s prodávajícím/zhotovitelem; proti jeho vůli nelze volbu změnit. Druhá alternativa souvisí s volbou kupujícího/objednatele, kterou bylo odstranění vady prodávajícím/zhotovitelem; zde je připuštěno, aby pro případ, že se vada při opravě ukáže jako neodstranitelná, měl kupující/objednatel znovu právo volby mezi zbývajícími alternativami (výměna věci, sleva z ceny či odstoupení od smlouvy). Zároveň je pamatováno i na situace, kdy prodávající/zhotovitel věc neopraví v přiměřené lhůtě nebo se o opravu vůbec nepokusí a oznámí, že věc opravovat nebude. V takovém případě má kupující/objednatel právo na slevu z ceny věci nebo může od smlouvy odstoupit.V komentářové literatuře se uvádí, že uplatnil-li kupující/objednatel právo na odstranění vady věci a prodávající/zhotovitel vadu neodstranil v přiměřené lhůtě nebo oznámil, že vadu neodstraní, může kupující/objednatel svou původní volbu práva změnit tak, že si může nově zvolit buďto právo na přiměřenou slevu z ceny, nebo může od smlouvy odstoupit (viz § 2106 o. z.).Co je přiměřenou lhůtou pro odstranění vady, je nutné určit s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně toho, o jakou věc a o jakou vadu jde (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1267/2017 ). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 772/2019 (vztahujícího se ke smlouvě o dílo) se počátek lhůty k odstranění vady odvíjí zásadně od okamžiku volby objednatele z vadného plnění, přičemž přiměřená lhůta k odstranění vady znamená období, ve kterém je zhotovitel s ohledem na povahu díla a jeho vady schopen svoji povinnost splnit a dílo uvést do souladu se smlouvou. Pokud zhotovitel vadu v přiměřené lhůtě neodstraní, ustanovení § 2106 nespojuje s uplatněním transformace práva na odstranění vady v právo na odstoupení od smlouvy žádnou lhůtu (k tomu ZAPLETAL, Jiří. § 2106 [Práva z vadného plnění při podstatném porušení smlouvy]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník . 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 5).
Ve spojení s otázkou formulovanou od bodem ad 4) dovolatel odvolacímu soudu vytýká pouze to, že své závěry podpořil nepřiléhavou judikaturou dovolacího soudu, odkázal-li v souvislosti s právem objednatele odstranit vadu sám nebo prostřednictvím třetí osoby na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4513/2015 a sp. zn. 23 Cdo 3439/2012 , a v souvislostí s potřebou vyrozumět zhotovitele o takovém postupu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4167/2014 či sp. zn. 31 Cdo 3737/2012 . Výtka, že závěry odvolacího soudu nebyly podpořeny přiléhavou judikaturou dovolacího soudu především nevystihuje ani jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. o. s. ř. Nadto námitka, že situace řešené v odkazovaných rozhodnutích v nyní posuzované věci nenastaly, nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že kupující (či objednatel v případě smlouvy o dílo) nemá právo odstranit vadu sám nebo ji nechat odstranit třetí osobou a domáhat se na prodávajícím /zhotoviteli úhrady nákladů na odstranění vady, pokud nebyl takový způsob vypořádání práv z vadného plnění dohodnut ve smlouvě (viz např. rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 448/14 , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1304/2017 , sp. zn. 23 Cdo 2577/2015 ). Obdobné závěry byly dovozeny již ve vztahu k úpravě v občanském zákoníku z roku 1964 (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2267/2007 sp. zn. 23 Cdo 3966/2011 , sp. zn. 23 Cdo 4379/2008 , sp. zn. 32 Cdo 2679/2008 , sp. zn. 29 Cdo 2264/2008 , sp. zn. 32 Odo 558/2005 , sp. zn. 29 Cdo 2206/98 ).
V rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 4513/2015 a sp. zn. 23 Cdo 3439/2012 , která v napadeném rozhodnutí odvolací soud výslovně zmínil, však Nejvyšší soud dovodil, že odmítne-li prodávající/zhotovitel odstranit vadu, za kterou odpovídá, a v důsledku vadného plnění hrozí škoda, může vzniknout kupujícímu/objednateli právo požadovat po prodávajícím/zhotoviteli účelně vynaložené náklady na odstranění vady, k němuž musel kupující/objednatel přistoupit za účelem odvracení hrozící škody. Právě o takovou situaci šlo v dané věci. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zmínil odvolací soud v návaznosti na skutkové závěry soudů, že žalovaný odmítl vytčené vady odstranit a že v důsledku vadného plnění hrozila žalobkyni škoda spočívající v tom, že nebudou-li vady včas odstraněny, investor vůči ní uplatní sankce.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka ad 5), neboť na jejím řešení (přiměřenosti slevy z ceny díla) napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se otázkou přiměřenosti slevy z ceny díla ve skutečnosti nezabýval (a své rozhodnutí na ní nezaložil), když dovodil, že nastala situace, kdy žalovaný jako zhotovitel odmítl odstranit vady díla, za které odpovídal, a protože v důsledku toho žalobkyni hrozila škoda, odstranila vytčené vady na své náklady, které po žalovaném nyní v řízení požaduje. Byť je v napadeném rozhodnutí v souvislosti s částkou, kterou žalobkyně po žalovaném požaduje, nevhodně užit i pojem „sleva“ a citována nepřiléhavá judikatura dovolacího soudu ke stanovení výše slevy z ceny díla, z celého obsahu napadeného rozsudku (z kontextu jeho odůvodnění) je nepochybné, že oprávněnost výše žalované částky byla poměřována tím, zda reflektuje náklady účelně vynaložené na odstranění vytčených vad (v tomto smyslu také vyznívalo zadání znaleckého posudku znalce Ing. Miliče CSc. Výtkou, že s ohledem na skutečnost, že jím zhotovená fasáda byla při odstraňování vad třetí osobou de facto odstraněna a nahrazena fasádou novou, takže nebylo reálné, aby znalec zjistil (určil) jaké výdaje byly účelně vynaloženy, dovolatel nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž odvolací soud viní z toho, že nesprávně, resp. neúplně zjistil skutkový stav věci. Jak již bylo výše uvedeno, skutkové námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 234c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu