Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2113/2026

-567

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobceP. V., zastoupeného Mgr. Milanem Kisvetrem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 510/5, o uložení povinností zdržet se čerpání vody ze studny a vstupu na pozemek a povinnosti odstranit vodovodní přípojku, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2026, č. j. -514, takto:

I. Dovolání seodmítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5 150 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Milana Kisvetra, advokáta se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j.11 C 424/2022-430, uložil žalované povinnost s účinností od 1. 7. 2026 se zdržet čerpání vody ze studny na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětná studna“ nebo „předmětný pozemek“ (výrok I) a dále žalované uložil povinnost nejpozději do 30. 6. 2026 odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda z předmětné studny a odváděna na pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, a to z předmětného pozemku (výrok II). Žalobu zamítl v části, ve které sežalobce domáhal odstranění vodovodní přípojky z jiných pozemků než pozemku předmětného a uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na předmětný pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do předmětné studny (výrokIII). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV).

2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 25. 5. 2026, č. j. -514, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně níž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, žežalovaná je povinna zdržet se čerpání vody z předmětné studny s účinností od 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně níž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, žežalovaná je povinna odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda z předmětné studny a odváděna na pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, a to z předmětného pozemku, nejpozději do 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok II), a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná jepovinna zdržet se vstupu na předmětný pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny žalobce s účinností od 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV) a zastavil řízení o odvolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům I a II (výrok V).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že z předmětné studny, která je ve vlastnictví žalobce, je od roku 2004 odebírána voda pro potřeby pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, ve vlastnictví žalované. Žalovaná odebírá vodu na základě dohody s obcí XY, která odběr vody z předmětné studny odsouhlasila najednání zastupitelstva dne 29. 9. 2003. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že uvedená dohoda žalovanou k odběru vody z předmětné studny neopravňuje, neboť obec XY předmětnou studnu nikdy nevlastnila, a nebyla tak oprávněna uzavřít s žalovanou dohodu oodběru vody z této studny. Shledaly, že žalobce s odběrem vody ze strany žalované vyslovil v roce 2004 přinejmenším konkludentní souhlas, pročež došlo k uzavření nepojmenované smlouvy mezi účastníky řízení v souladu s , , (dále „obč. zák.“) jejímž předmětem byl bezúplatný odběr vody z předmětné studny pro účely domácnosti žalované. Zmíněnou nepojmenovanou smlouvu pak žalobce nejpozději dne 18. 6. 2018 v souladu s ustanovením , , (dále „o. z.“) vypověděl, a to s účinností od 1. 1. 2019. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že od 1. 1. 2019 žalovaná není oprávněna vodu z předmětné studny odebírat, neboť jí nesvědčí žádný soukromoprávní titul, který by ji opravňoval čerpat vodu z předmětné studny, mít na předmětném pozemku vlastní vodovodní přípojku k čerpání vody z dané studny asvádět vodu na nemovitosti v jejím vlastnictví. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně korigoval toliko stran lhůty k plnění.

4. Proti výrokům I, II, III a IV rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že jelikož jí svědčí právo dle o. z. asoučasně došlo ke vzniku věcného břemene (služebnosti) ze zákona v souladu s , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) – dále „vodnízákon“, je povinností soudu poskytnout ochranu právu žalované jakožto uživateli vodního zdroje. Domnívá se, že taková otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, respektive že by dovolací soud měl „upravit stávající judikaturu ve vztahu k ustanovení o. z.“ Uvádí, že odvolací soud ani nerespektoval judikaturu dovolacího soudu týkající se problematiky legálních věcných břemen k vodním dílům. Namítá, že jednala v dobré víře a podle pokynů veřejnoprávní korporace. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou vlastnického práva žalobce k předmětné studni. Poukazuje také na rozpornost postupu žalobce s dobrými mravy. Upozorňuje na zásah do ústavně zaručených práv žalované. Akcentuje přitom porušení práva na spravedlivý proces, spočívající zejména v nedodržení zásady rovnosti účastníků a rovnosti zbraní i v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dále porušení práva na život a práva napříznivé životní podmínky, včetně přístupu k pitné vodě. V této souvislosti předkládá otázku, která nebyla – dle jejího mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a to, jaký státní orgán má povinnost zajistit žalované přístup k pitné vodě, jestliže stát uznává toto základní lidské právo. Odvolacímu soudu vytýká, že neobjasnil, proč má právo žalobce na ochranu vlastnictví přednost před právem žalované na příznivé životní prostředí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje i odklad vykonatelnosti výroků I, II a III napadeného rozsudku.

5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , – dále „“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( věta první ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné ( ).

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

9. Podle § 1 odst. 1 věty druhé o. z. je uplatňování soukromého práva nezávislé nauplatňování práva veřejného.

10. Podle § 1272 odst. 1 o. z. kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.

11. Dovolací soud předně uvádí, že na aplikaci § 1272 odst. 1 o. z. není napadené rozhodnutí vůbec založeno, neboť uvedené ustanovení představuje smluvní založení práva služebnosti po 1. 1. 2014. Ostatně ani sama žalovaná v průběhu řízení netvrdila, že by s žalobcem uzavřela – a to ani poté, kdy žalobce s účinností od 1. 1. 2019 vypověděl nepojmenovanou smlouvu z roku 2004 o bezúplatném odběru vody z předmětné studny – jakoukoli dohodu, jejímž obsahem by bylo právo žalované brát vodu z předmětné studny. Žalobce se žalobou domáhal určení, že žalované nesvědčí právo brát vodu z cizího pozemku. Podstatou žaloby a ani námitek vznesených žalovanou proti této žalobě nebylo řešení problému, že by snad žalovaná neměla k předmětné studni přístup. Žalovaná tak otázkou, zdají svědčí právo podle § 1272 odst. 1 o. z. v situaci, kdy je držitelkou příslušného vodoprávního povolení k odběru vody z předmětné studny, zřejmě naznačuje, že její právo navodu na cizím pozemku by mělo být založeno veřejnoprávním povolením.

12. Dovolací soud se sice doposud nezabýval touto speciální, dílčí otázkou, nicméně ve své ustálené rozhodovací praxi se opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, atotiž jaký je vztah práva veřejného a práva soukromého, jaký má vliv veřejnoprávní oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení žalovanou formulované otázky neodchýlil, pročež tatootázka přípustnost dovolání založit nemůže. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, žeje-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl vdovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí čispecifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , které je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. , jež je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

13. Nejvyšší soud konstantně v různých situacích připomíná potřebu rozlišovat právo veřejné a právo soukromé. K projednávanému případu lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Osoba, které byl stanoven dobývací prostor (§ 27 odst. 1 horního zákona), nemůže těžit nerosty na cizím pozemku, jestliže jí nesvědčí i soukromoprávní titul, umožňující užívání tohoto pozemku k hornické činnosti“. Nejvyšší soud často vysvětluje také odlišnost v pojetí stavby ve smyslu soukromoprávním, tedy stavby jako věci v právním smyslu způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů (pojetí statické), a ve smyslu práva veřejného podle stavebních předpisů, které stavbu chápou dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. , jenž byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 6/1997, s. 325). Dalšímpříkladem, ve kterém Nejvyšší soud připomněl nezávislost uplatňování práva soukromého nauplatňování práva veřejného, může být usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nedostatek kolaudace nemohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě, nebo například v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že věcné břemeno, spočívající vprávu užívání stavby lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována.

14. V rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. , potom Nejvyšší soud v obecné rovině vysvětlil, že § 1 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje, že soukromé právo vobjektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. To je dáno odlišným účelem obouoblastí právní regulace. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou čipředpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bezdalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak [k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. (Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání). In: LAVICKÝ, Petr a kol. I. Obecná část (−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg.č. 2].

15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto správně připomněl, žerozhodnutí vydaná ve správním řízení (zejména oprávnění k odběru podzemních vod) nemohou mít na výsledek nyní projednávané věci vliv. Veřejnoprávní povolení k odběru vody totiž nelze směšovat se soukromoprávním titulem k užívání cizí věci, kterým může být například služebnost nebo jiná dohoda mezi sousedy.

16. Z uvedeného je zřejmé, že § 1272 odst. 1 o. z. se v projednávaném případě vůbecnepoužije, neboť žalobce se žalobou domáhal určení neexistence práva žalované navodu na cizím pozemku, přičemž v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že žalovaná nemá ke studni přístup. Pro aplikaci ustanovení tak nebyl vůbec prostor. S ohledem na to, žese odvolací soud v otázce posouzení vlivu veřejnoprávních oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

17. Namítá-li žalovaná, že své právo na vodu odvozuje „od vlastníka díla na cizím pozemku“, pročež se odvolací soud měl – dle názoru žalované – zabývat otázkou vzniku zákonného věcného břemene (služebnosti) dle § 59a vodního zákona, jakož i právem žalované na příznivé životní prostředí, sluší se podotknout, že žalovaná stále nebere v úvahu výsledek předchozích dvou pravomocně skončených řízení, jednak o určení existence práva služebnosti opravňující každého vlastníka pozemku parc. č. st. XY čerpat vodu ze studny na pozemku parc. č. XY a přivádět ji na pozemek parc. č. st. XY a dále o určení vlastnického práva kestudni. Na tato řízení odvolací soud správně poukázal a provedl důkazy rozhodnutími, v nichž otázka vlastnictví ke studni a existence soukromoprávního oprávnění žalované čerpatvodu ze studny a přivádět ji na vlastní pozemek byla posuzována. I když v těchto řízeních nebylo vlastnické právo žalobce ke studni deklarováno přímo v rozsudečném výroku, nelze přehlédnout, že jak žaloba žalované v řízení o určení existence služebnosti, tak i žaloba obce XY na určení vlastnického práva ke studni, byla zamítnuta po vyřešení předběžné otázky založeném na závěru, že vlastníkem předmětné studny je žalobce (viz body 15 až 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. ). I když řešení předběžné otázky v jiném řízení, jež má význam pro rozhodnutí soudu v aktuálně posuzované věci, není pro soud závazné, nemůže v zájmu zachování principu nerozpornosti posuzování stejné právní otázky soudem být ignorováno její řešení v předchozím řízení, byť se výsledek nepromítl do výroku rozhodnutí soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , a z rozhodovací praxe Ústavního soudu nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. ). Výtce dovolatelky, že se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, zda je žalobce vlastníkem studny, proto nelze přitakat.

18. Jestliže tedy vlastnické právo k předmětné studni i k pozemku, na němž se tato studna nachází, náleží téže osobě (žalobci), zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona vzniknout nemohla. Ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcnéhobřemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bezřádného právního důvodu. Zmíněné ustanovení vytváří právní rámec poměru mezivlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla tam, kde před 1. 1. 2002 bylo sice vodnídílo na pozemku jiného vlastníka umístěno a k tomuto účelu užíváno, nicméně mnohdy bez zajištění smluvním titulem. Tak tomu ovšem v projednávané věci není.

19. Přiléhavost postrádá argumentace dovolatelky stran určení orgánu státu, který by bylpovinen zajistit žalované přístup k pitné vodě, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že vlastníkem předmětné studny ježalobce. I v případě, že by předmětná studna představovala pro žalovanou zdroj pitné vody, mělo by být žalobnímu návrhu žalobce vyhověno, neboť jde o ochranu jeho vlastnického práva (z provedeného dokazování zároveň nevyplývá, že by se jednalo o výjimečnou situaci – kupříkladu o jediný dostupný zdroj vody na území dotčené obce). Již odvolací soud přitom správně podotkl, že skutečnost, že žalovaná nemůže čerpat vodu z předmětné studny, bezdalšího neznamená, že by jí byl znemožněn přístup k pitné vodě. Nadto v řízení bylo prokázáno, že voda v předmětné studni nesplňuje veškeré parametry stanovené pro pitnou vodu.

20. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika žalované se závěry odvolacího soudu stran existence a charakteru smlouvy z roku 2004 mezi žalobcem a J. P., tehdejším partnerem a později manželem žalované. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že pokud došlo v roce 2004 k uzavření smlouvy mezi žalobcem a J. P., popřípadě mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem byl bezúplatný odběr vody ze studny žalobce, jednalo se o smlouvu nepojmenovanou vesmyslu § 51 obč. zák. Na uvedeném ničeho nemění okolnost, že odvolací soud právní vztah upravený touto nepojmenovanou smlouvou přirovnal k institutu výprosy. Na řešení otázky platnosti této smlouvy a ani na výkladu pojmu výprosa pak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť nejpozději dne 18. 6. 2018 žalobce danou nepojmenovanou smlouvu vypověděl, a to s účinností od 1. 1. 2019, a proto nejpozději od 1. 1. 2019 žalovanánení oprávněna vodu z předmětné studny čerpat a rozvádět na svůj pozemek. Právníotázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, nemohou přípustnost dovolání založit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

21. Liché jsou též námitky, jimiž žalovaná poukazuje na výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy a na zjevné zneužití práva. V této souvislosti se sluší doplnit, že odvolací soud s poukazem na řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. mezi týmiž účastníky konstatoval, že z usnesení zastupitelstva obce XY ze dne 29. 9. 2003 je patrno, že mezi obcí XY a žalovanou, respektive J. P., nebyla platně uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v odebírání vody z předmětné studny. Již ve zmíněném řízení sp. zn. přitom bylo vysloveno, žedůvodem, pro který nelze usnesení obce považovat za způsobilý titul, není jen skutečnost, že obec ve skutečnosti nebyla vlastníkem pozemku, na kterém se studna nachází, ale také nedostatečná určitost a absence podstatných náležitostí „smlouvy“ o zřízení věcného břemene. I pokud byl žalobce ke dni 29. 9. 2003 starostou obce XY, nevypovídá tak tato okolnost bez dalšího o jeho jednání v rozporu s dobrými mravy, jestliže dotčený právní úkon byl stižen neurčitostí a absencí podstatných náležitostí. Spatřuje-li dále žalovaná v jednání žalobce odroku 2019 zjevné zneužití práva, neboť „jí zlomyslně brání získání vlastního zdroje vody,“ je třeba dodat, že předmětem probíhajícího řízení nejsou požadavky žalované související s obstaráním jiného zdroje vody, který by zásoboval domácnost žalované.

22. Vytýká-li pak žalovaná odvolacímu soudu, že se nezabýval problematikou opomenutého účastníka řízení (dcery žalované), neformuluje k této námitce žádnou právní otázku a neuvádí ani, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle považuje vtomto směru za splněný. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Nadrámec řečeného pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že pokud žalovaná naznačuje, že J. P. nebyl s výpovědí případné nepojmenované smlouvy z roku 2004 ze strany žalobce seznámen, pročež mělo být v řízení jednáno i s dcerou žalované (dědičkou po zesnulém J. P.) jakožto účastnicí řízení, nelze přehlížet, že daná výpověď bylauveřejněna mimo jiné i na úřední desce obce XY. Námitku, že by snad J. P. nebyl seznámen s výpovědí uvedené smlouvy tak dovolací soud pokládá za neopodstatněnou.

23. Dovolacími výtkami, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované, nedostatečně zjistil skutkový stav a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatelka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právníposouzení věci odvolacím soudem (viz ). K vadám řízení dovolacísoud ve smyslu přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ); o takový případ však v projednávané věci nejde.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (, ), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.

25. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dostatečně jasně a srozumitelně uvedeno, na jakých skutkových a právních závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka s důvody, pro které odvolací soud žalobě vyhověl, ostatně ve svém dovolání velmi obsáhle apodrobně polemizuje. Již samotná konkrétnost dovolacích námitek a rozsah dovolání jasněnaznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. Proto ani tyto výtky přípustnost dovolání nezakládají.

26. Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickýmzpůsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. ). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavníhosoudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (zapodmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další protiFrancii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná nainternetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud v poměrech projednávané věci dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně (se zřetelem na povahu otázek ve věci řešených), a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

27. Za opodstatněné nelze mít ani námitky dovolatelky, že postupem odvolacího soudu bylporušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí – že dovoláním dotčený rozsudek jerozhodnutím překvapivým. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, jetakové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc ajehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnejnapř. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. ). K námitce žalované, že odvolací soud posoudil povahu smlouvy uzavřené v roce 2004 mezi žalobcem a J. P. odlišně oproti soudu prvního stupně, aniž by žalovanou seznámil se svým právním názorem, jeví se vhodným připomenout, že odvolací soud tuto smlouvu pokládal shodně se soudem prvního stupně za smlouvu nepojmenovanou (k tomu blíže viz bod 20 odůvodnění tohoto usnesení).

28. Přípustnosti dovolání nemůže být v přítomné právní věci přisvědčeno ani skrze argumentaci o porušení práva žalované na spravedlivý proces, jakož i zásady rovnosti účastníků řízení a principu rovnosti zbraní. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že porušení těchto ústavně zaručených práv žalovaná spojuje s výše popsanými výtkami skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud současně za vhodné připomenout, že tvrzený zásah doústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu , což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 58 odůvodnění). Fakt, že soudy nižších stupňů vpřítomné právní věci hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalovaná nesouhlasí, porušení jejích procesních práv jistě nezakládá (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , bod 13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , bod 16 odůvodnění). Navíc platí, že izolovaně uplatněnou námitku porušení některého z ústavně zaručených práv, nezakládá-li přípustnost dovolání v intencích třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), by bylo lze posuzovat jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není případ, jenž by se uplatnil v přítomné právní věci) – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. .

29. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud v reakci napřipomínku žalované o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , za potřebné uvést, že tento závěr vyplývající z dovolatelkou citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22 a 23 odůvodnění, či stanovisko pléna Ústavního soudu dne28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39 odůvodnění, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. ). I Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod ( ), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu, ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání.

30. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

31. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

32. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu