Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2449/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech obchodní společnosti Pendeen Management s.r.o., Vinohradská 2828/151, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem Plantáž č. 2526, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018 č. j. -316 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2705/2012-266, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018 č. j. -314 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. -267, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. -362 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2703/2012-319, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. -231 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. -187, a proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. -289 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2701/2012-243, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavních stížnostech, jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami ,

,

,

a

a které Ústavní soud v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ve spojení s usnesením ze dne 4. 9. 2018 spojil ke společnému řízení, navrhla zrušení II. výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle , a d.

Městský soud v Praze v před ním vedených řízeních týkajících se žalob stěžovatelky proti žalované JUDr. Daniele Urbanové, insolvenční správkyni (dále jen "žalovaná") dlužnice PIALIO, s. r. o. (IČO: I662 40 484; dále jen "dlužnice") o určení pravosti nezajištěných pohledávek rozsudky v jejich I. výrocích určil, že pohledávky stěžovatelky přihlášené do ve výrocích specifikovaných insolvenčních řízení vedených u Městského soudu v Praze jsou co do pravosti a v celé výši po právu platné a dále v jejich II. výrocích rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud poukázal na to, že v souzených věcech sice byla zcela úspěšná stěžovatelka, avšak o náhradě nákladů řízení rozhodl podle , úpadku a způsobech jeho řešení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Na souzené věci nelze aplikovat , podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Městský soud proto uzavřel s tím, že ustanovení nelze na souzené věci vztahovat, neboť žalovaná tím, že uplatnila své právo podle a násl. , tedy to, že pohledávky popřela, nelze zaměňovat se situací, kdy žalovaná jako insolvenční správkyně zaviní náklady řízení ve smyslu .

Vrchní soud v Praze v předmětných řízeních o odvoláních příslušné rozsudky městského soudu potvrdil (výroky I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II.). Soud mimo jiné poukázal na to, že i když žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o neexistenci přihlášení pohledávky stěžovatelky za dlužnicí a z tohoto důvodu soud incidenční žalobě vyhověl, nelze to podřadit pod termín zavinění insolvenčního správce ve smyslu , jak správně uvedl již soud prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že pod termín procesní zavinění ve smyslu citovaného ustanovení nelze podřadit věcné důvody, když pod procesní zavinění lze zahrnout jen jednání insolvenčního správce. Navíc dodal, že insolvenční správce by nesl náklady své i druhé strany spojené např. s marnou cestou k soudnímu jednání také tehdy, pokud by se k jednání nedostavil ze zcela objektivních důvodů, které nemají původ v nedbalosti nebo v úmyslném jednání správce. Vrchní soud uzavřel s tím, že o takové případy však v souzených věcech nejde.

Stěžovatelka v prvé řadě shrnula dosavadní procesní vývoj, jakož i obsah a odůvodnění napadených rozsudků. Ve vztahu k důvodnosti ústavní stížnosti opětovně poukázala na to, že žalovaná v průběhu insolvenčního řízení nejednala svědomitě a s náležitou odbornou péčí, bezdůvodně uplatňovala procesní námitky a že k popření pravosti pohledávek nebyl žádný důvod. Je proto přesvědčena, že soudy, které svá rozhodnutí založily na ústavně nekonformním a restriktivním výkladu ustanovení , když dospěly k závěru, že na souzené věci je nutno aplikovat ustanovení téhož zákona, jednaly svévolně. Nepřiznáním řádné náhrady nákladů řízení jí způsobily rozsáhlou újmu na jejích majetkových právech a porušily také princip rovnosti účastníků řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v petitech svých ústavních stížností výslovně navrhla zrušení toliko II. výroků rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a pominula návrhy na zrušení I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, kterými byly potvrzeny rozsudky Městského soudu v Praze jako takové [tedy jak jejich výroků I., které se týkaly meritorní stránky souzené věci (tj. určení pravosti nezajištěné pohledávky), tak výroků II., jež se týkaly rozhodnutí o nárocích na náhradu nákladů řízení], které však z povahy věci (když potvrzovací I. výroky rozsudků Vrchního soudu v Praze se týkaly rozsudků Městského soudu v Praze v obou jeho výrocích) pominout nemohla. Ústavní soud navíc nemůže přejít ani tu skutečnost, že polemika stěžovatelky uvedená v odůvodněních ústavních stížností zahrnovala námitky týkající se především meritorní stránky souzené věci. Protože se stěžovatelčiny námitky netýkají pouze nákladových výroků obou soudů, ale týkají se v širším smyslu také I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, které jsou v ústavních stížnostech rovněž zmíněny, bylo namístě považovat ústavní stížnosti za obsahově směřující i proti těmto výrokům (srov. nález

sp. zn.

; dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice).

Ve vztahu k těm částem ústavních stížností, jež se týkají návrhu na zrušení II. výroků rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

, ,

,

a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Konstatuje proto, že v postupu a rozhodnutí obou soudů žádné porušení ústavně zaručených práv a také v judikatuře uváděných východisek neshledal.

Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. V souzených věcech současně považuje za důležité a vhodné připomenout, že i v případě, kdy by petity podaných ústavních stížností zahrnovaly také návrhy na zrušení I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, by za situace, kdy stěžovatelka brojí proti z jejího pohledu nesprávné aplikaci a domnívá se, že by se měl spíše aplikovat , platí, že (jak již bylo uvedeno výše) podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí soudů. Pokud soudy dospěly k závěru, že v samotném popření stěžovatelkou přihlášené pohledávky nelze spatřovat zavinění žalované, lze takový závěr považovat za ústavně konformní. Ústavní soud ostatně připomíná vlastní jednoznačnou judikaturu (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

), v níž poukázal na specifika postavení insolvenčního správce (srov. nález

sp. zn.

) a také na povahu ustanovení , které pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení v incidenčních sporech [ ] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle a násl. , a tedy ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný. Ostatně obdobné závěry vyslovil Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k právní úpravě podle již zrušeného , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení

sp. zn.

a

).

Na základě výše uvedeného byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnuty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu