Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 182/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., právně zastoupeného JUDr. G.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2003, čj. -44, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, čj. -56, a návrhu na zrušení ustanovení , o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení , o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2003, čj. -44, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, čj. -56, a ustanovení , o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů a ustanovením mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována , , a d (dále jen ""). Stejně tak mělo dojít k porušení a y ČR.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Krajský soud v Českých Budějovicích v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí určil, že pohledávka žalobce přihlášená do konkurzu vedeného na majetek úpadce je po právu jako zaplacená kupní cena ve výši 280.625,50 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení tak, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a stejně tak se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení České republice.

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem odůvodnil odkazem na , podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.

Proti uvedenému rozsudku se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, jenž však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil svým usnesením ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. .

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel neztotožnil s právním názorem citovaných soudů, podal předmětnou ústavní stížnost, neboť se domnívá, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení o popření pohledávky prokázal, že jeho pohledávka je po právu a má tedy právo na náhradu nákladů spojených s jejím uplatněním. Naopak správce konkurzní podstaty neunesl důkazní břemeno, neboť se mu jediným důkazem nepodařilo prokázat, že by úpadce provedl jednostranné započtení. Je nepochybné, že správce pohledávku popřel, aniž by si důvod popření, resp. své tvrzení o neexistenci právního důvodu přihlášky stěžovatele, ověřil. V důsledku takového jednání pak vznikly stěžovateli náklady spojené s uplatněním své pohledávky, neboť musel vynaložit náklady spojené s právním zastoupením v zahájeném řízení. Správce konkurzní podstaty svým jednáním, kdy popřel pohledávku stěžovatele, aniž by měl důkaz o tom, že tato zanikla, zapříčinil zvýšené náklady stěžovatele na uplatnění pohledávky.

Stěžovatel je nejen toho názoru, že výše uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení , ale rovněž má za to, že v rozporu se základními právy je též ustanovení , jež zvýhodňuje postavení správců konkurzní podstaty, neboť dle citovaného ustanovení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Naproti tomu, má-li správce v takovém řízení úspěch, je mu ve smyslu ustanovení právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Dle náhledu stěžovatele se jedná o porušení zásady rovnosti stran, jež je účastníkům soudního řízení garantována y.

III.

Krajský soud v Českých Budějovicích se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na své rozhodnutí ze dne 20. 6. 2003, čj. -44, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, čj. -56.

Obdobně i Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 7. 1. 2004, čj. -56.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle y ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátéy (srov.

,

- Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 41).

Podle článku 36 odst. 1y, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení y ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení , nelze než uvést, že se jedná o situaci, kterou již zhodnotily obecné soudy a také ji ve svém rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak již z výše uvedeného plyne, Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží tyto závěry přehodnocovat, pokud jimi nedošlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod.

Další námitkou stěžovatele je ta, jíž napadá nerovné zacházení s věřiteli, jako účastníky incidenčního sporu. Zatímco věřitelé nemají dle ustanovení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek v zásadě právo na náhradu nákladů řízení, v případě nákladů řízení správce konkurzní podstaty tomu tak není, neboť tomu je právo na náhradu nákladů přiznáno.

V souvislosti s rovností účastníků řízení je třeba uvést, že správce konkurzní podstaty má v rámci konkurzního řízení specifické postavení, jež je spjato i s náhradou nákladů řízení ve sporech o pravost, výši a pořadí popřených pohledávek. Právní úprava v souvislosti s uvedenými spory vytváří co do nákladů řízení výjimku z obecných ustanovení a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Z ústavně právního hlediska je tedy nutno se zabývat tím, zda je uvedená výjimka či nerovnost opodstatněná.

Při zkoumání nastíněné otázky je třeba vyjít z toho, že správce konkurzní podstaty jedná ku prospěchu věřitelů, jež mají zájem na tom, aby hodnota majetku zahrnutého do podstaty byla co nejvyšší. V případě, kdy konkurzní správce popírá důvodnost té které pohledávky, jedná v zájmu konkurzních věřitelů a je tedy ospravedlnitelné, pokud se náklady spojené s takovýmto postupem započítají na vrub podstaty. Stejně tak v případě, kdy by majetek zahrnutý do konkurzní podstaty byl nižší hodnoty, popř. s nižší likviditou, lze očekávat, že by nedostatek finančních prostředků znemožňoval konkurznímu správci vést incidenční spory, což by v podstatě znamenalo jednání, jež je v příkrém rozporu se zájmy věřitelů. Z výše uvedených důvodů lze tedy připustit, aby si účastníci náklady spojené s vedením sporu nesli sami, kdežto náklady konkurzního správce se započítávaly na úkor konkurzní podstaty. Pokud by se uplatnilo obecné pravidlo, dle něhož nese náklady řízení ten, jenž nebyl ve sporu úspěšný, nebyl by správce konkurzní podstaty motivován k tomu, aby jednal v zájmu všech věřitelů, tj. aby v případě svých pochybností o pravosti pohledávky tyto popíral, neboť v případě neúspěchu by zatížil konkurzní podstatu dalšími náklady.

Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než předmětnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítnout dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 6. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu