Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1395/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Věrušky Schreinerové, zastoupené JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015 č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo změněno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2015 č. j. -23 ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle d (dále jen " "), y (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku toho, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni výše označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení (výrok pod bodem I.), v němž se stěžovatelka domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 110 000,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Michala Suchého. Důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou s odůvodněním, že žalovaná - JUDr. Dagmar Mixová, insolvenční správkyně dlužníka (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) vzala zpět své popření pohledávky. Krajský soud v Plzni dále rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 164,- Kč (výrok pod bodem II.). K odvolání vedlejšího účastníka změnil Vrchní soud v Praze bod II. výroku usnesení Krajského soudu v Plzni tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatelky napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či nedostatečně (srov. např. nález

sp. zn.

). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.

Ústavní soud ověřil, že ačkoliv by podle věta první stěžovatelce měla náležet náhrada nákladů řízení, v dané věci Vrchní soud v Praze postupoval podle speciálního ustanovení , podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí též náležitým způsobem vypořádal s otázkou, zda v dané věci nemělo být rozhodnuto podle a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Vrchní soud v Praze podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil a odkázal též na relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn.

,

nebo

), jejíž závěry dopadají na posuzovaný případ. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl od závěrů uvedených ve své judikatuře odchýlit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu