Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3776/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, směřující proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č. j. -41, a proti výrokům I. a II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. -55, týkajících se náhrady nákladů řízení, spojené s návrhem na zrušení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků týkajících se náhrady nákladů řízení s tvrzením, že porušují její právo na spravedlivý proces a jsou v rozporu s principem rovnosti účastníků civilního řízení.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2011, č. j. -41, ve výroku I. zastavil řízení o popření vykonatelné pohledávky ve výši 33,140.893 Kč, a výrokem III. ve vztahu k druhé žalované (stěžovatelce) konstatoval, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Řízení o popření pohledávky bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně (insolvenční správkyně), které následovalo potom, co věřitel FOKR Czech s. r. o., (nástupce druhé žalované, která původně vykonatelnou pohledávku přihlásila) vzal přihlášku této pohledávky zpět. Ohledně náhrady nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V situaci, kdy insolvenční správce v incidenčním řízení neporušil procesní povinnost a nevznikly náklady, které byly vynaloženy zbytečně nebo náhodou, nebylo možno aplikovat a o nákladech muselo být rozhodnuto podle .

3. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. -55, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. V této souvislosti konstatoval, že na druhou žalovanou je sice třeba hledět jako na účastníka, který měl ve věci plný úspěch (neboť žaloba, pokud by nebyla vzata zpět, by vůči němu byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace), avšak ve vztahu k insolvenční správkyni platí , které tomuto účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení vůči insolvenční správkyni nepřiznává. Zdůraznil, že insolvenční správce by byl povinen nahradit pouze náklady řízení, které vznikly jeho zaviněním nebo náhodou ( ), přičemž zaviněním se rozumí porušení výlučně procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měly obecné soudy dopustit při rozhodování o náhradě nákladů řízení. V postupu insolvenční správkyně, která zažalovala subjekt (stěžovatelku), který vůbec žalován být neměl, spatřuje stěžovatelka její zaviněné procesní pochybení a dovozuje, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto podle s tím, že insolvenční správkyni měla být uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za svévolná, nabývající ústavněprávní rozměr. Pro případ, že by Ústavní soud dopěl k závěru, že aplikace byla správná, stěžovatelka namítá, že toto ustanovení vytváří nerovnost ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení v incidenčním sporu. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že incidenční spor je civilním řízením, v němž by měl platit základní princip, že procesně úspěšný účastník řízení má nárok na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné protistraně. Insolvenční správce je přitom dostatečně vzdělanou osobou, aby byl schopen zvážit rizika úspěchu či neúspěchu v soudním sporu. Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka zrušení .

III.

5. Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (viz

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Ústavní soud dále připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

8. V dané věci stěžovatelka zpochybňuje aplikaci obecnými soudy, na jehož základě nebylo jinak úspěšné stěžovatelce vůči insolvenční správkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v incidenčním sporu. Ve skutečnosti, že insolvenční správkyně zažalovala stěžovatelku, která v dané věci nebyla pasivně legitimována, spatřuje stěžovatelka zavinění insolvenční správkyně a důvod pro aplikaci .

9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ze strany stěžovatelky se jedná o polemiku s právním posouzením věci, jež by u nákladového výroku muselo dosahovat intenzity naprosto mimořádného pochybení, aby byl dán důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu. O takový případ se nejedná a Ústavní soud proti rozhodnutím obecných soudů nemá ani žádné další výhrady. V tom, že insolvenční správkyně zažalovala subjekt, který žalován být neměl, nelze spatřovat procesní zavinění, jež by eventuálně mohlo vést k aplikaci . Posouzení pasivní věcné legitimace je totiž posouzením vycházejícím z hmotného práva, které při zkoumání procesního zavinění v souvislosti s náhradou nákladů řízení nemá místo. Ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

10. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení 202 odst. 1 . Z , který je podkladem pro podání návrhu na zrušení právního předpisu, však vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla užita v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích základních práv a svobod.

11. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy neporušily ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle . Návrh na zrušení byl pak odmítnut podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu