Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1313/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Drahovzala, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 89, 280 02 Kolín 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. -43, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2014, č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), a pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu y.

2. Krajský soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. srpna 2014, č. j. -33, v incidenčním sporu o určení popřené pohledávky vedeném v rámci insolvenčního řízení rozhodl výrokem I., že pohledávka žalobce (stěžovatele) za dlužníkem přihlášená do insolvenčního řízení je po právu. Výrokem II. stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci". Soud prvního stupně se neztotožnil s návrhem žalobce, aby aplikoval , podle něhož "náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit." Podle názoru soudu prvního stupně citované ustanovení dopadá na situace, kdy náklady ostatních účastníků vzniknou v důsledku zjevného zavinění insolvenčního správce, za což se však popření pohledávky, třebaže nebylo po právu, považovat nedá.

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2015, č. j. -43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry. K tomu pouze doplnil, že na žalobce je třeba hledět jako na účastníka řízení, který sice měl z procesního hlediska ve sporu úspěch, avšak s ohledem na existenci mu není možné právo na náhradu nákladů řízení přiznat.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňuje, že insolvenční správce žalobcem přihlášenou pohledávku popřel, aniž by však svůj popěrný úkon blíže zdůvodnil a i v následném incidenčním sporu zůstal zcela pasivní. Aby mohlo být incidenční řízení zahájeno, musel stěžovatel uhradit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Podle názoru stěžovatele nesplnil insolvenční správce svoji povinnost a řádně nepopřel pohledávku žalobce, čímž vyvolal a zavinil zcela zbytečné soudní řízení, jehož náklady ovšem musí nést v plném rozsahu stěžovatel. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že došlo k naplnění podmínek pro aplikaci a měla by mu být přiznána náhrada nákladů řízení. Rovněž namítá, že vytváří nerovnost mezi účastníky řízení ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení, jelikož v případě úspěchu insolvenčního správce se mu vůči neúspěšné protistraně náhrada nákladů přizná.

III.

5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle y (dále jen " ") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ( y, y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

6. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně doménou těchto soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. února 2003, usnesení

sp. zn.

ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Stěžovatel brojí proti z jeho pohledu nesprávné aplikaci a domnívá se, že s ohledem na pasivitu insolvenčního správce při zdůvodnění popření pohledávky by se měl spíše aplikovat . Jak již bylo nicméně naznačeno výše, podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí soudů. Pakliže soudy dospěly k závěru, že v samotném popření stěžovatelem přihlášené pohledávky nelze spatřovat zavinění insolvenčního správce, lze takový závěr považovat za ústavně konformní. Otázkou samozřejmě zůstává, zda popěrný úkon již není projevem šikany ze strany insolvenčního správce, což by mohlo eventuálně vyvolat následky zamýšlené v , avšak posouzení těchto skutečností je jednoznačně v rukou soudů, které o náhradě nákladů řízení rozhodují.

8. Co se týče otázky ústavnosti , vyslovil se k ní Ústavní soud v usnesení ze dne 5. března 2013

sp. zn.

, v němž mj. uvedl, že "ustanovení insolvenčního řádu sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výše uvedených incidenčních sporech [ ] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle a násl. , a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný; z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů [ ]. Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle , bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji". Ani v této věci nemá Ústavní soud žádný důvod nahlížet na danou problematiku jinak.

9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu