Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 390/19

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vavřince Bodenlose, CSc., zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, se sídlem Praha 9, Kytlícká 780/12, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018 č. j. Nao 249/2018-130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle a d (dále jen " ").

2. Napadeným usnesením ze dne 22. 11. 2018 č. j. -130 rozhodl Nejvyšší správní soud o námitce stěžovatele o podjatosti příslušného senátu tak, že v usnesení jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ve věci povolení stavebních úprav v době sousedícím s domem stěžovatele. Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nevyhověl s tím, že pouhá skutečnost, že předsedkyně senátu JUDr. Ivanka Havlíková a úřední osoba správního orgánu I. stupně Ing. Miloslava Koptíková vlastní určité podíly na bytových či nebytových prostorech nacházejících se ve stejném bytovém domě, nic nevypovídá o tom, že by mezi nimi existoval jakýkoliv osobní vztah. Podle Nejvyššího správního soudu se tedy nejedná o relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by vztah mezi Ing. Miloslavou Koptíkovou a JUDr. Ivankou Havlíkovou mohl zakládat pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce.

3. Stěžovatel ve svém ústavní stížnosti uvedl, že spoluvlastnictví společné věci sice samo o sobě přímo neprokazuje zaujatost soudkyně, ale objektivně zavdává možnost bližšího vztahu mezi oběma zúčastněnými, a tedy důvodné, oprávněné pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu. Domnívá se tedy, že prokázal okolnosti vzbuzující pochybnosti o tom, že by soudkyně podjatá mohla být. Stěžovatel si je vědom subsidiarity ústavní stížnosti projevujícího se v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele a tedy i toho, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím v této fázi řízení konečným. Stěžovatel se nicméně snaží předejít tomu, aby o jeho věci rozhodoval vyloučený soudce, resp. senát. Stěžovatel si je vědom toho, že má případně právo proti meritornímu rozhodnutí podat kasační stížnost a eventuálně ještě dále ústavní stížnost. Stěžovatel ale považuje nejen z procesního hlediska za neekonomické, ale i v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a projednání věci bez průtahů, aby o jeho věci rozhodoval soudce, u něhož jsou pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatel tak činí i s ohledem na předchozí zkušenosti, kdy stejný senát Městského soudu v Praze rozhodoval věc, v níž stěžovatel jednal jménem žalobce - právnické osoby (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ) a rozhodnutí vyhovující žalobě bylo vydáno po více jak třech letech od podání žaloby a to bez nařízení jednání.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2015,

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2016,

sp. zn.

ze dne 28. 7. 2016,

sp. zn.

ze dne 15. 6. 2016,

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2016,

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2016 či

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2016).

7. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe, jíž si je dokonce stěžovatel dle obsahu své ústavní stížnosti vědom. Nenabízí však Ústavnímu soudu žádné argumenty, proč by měl svou dosavadní judikaturu opustit, ani nepožaduje postup podle .

8. Jediným dalším argumentem je poukaz na možnou nepřiměřenou délku řízení, která může být způsobena tím, že by až vyšší soud měl napravit nevyhovující rozhodnutí městského soudu či dlouhými lhůtami, v nichž uvedený senát rozhoduje. Ani tento argument však nemůže zvrátit dosavadní judikatorní praxi Ústavního soudu, neboť právní řád nabízí stěžovateli několik možností, jak se bránit případným průtahům v řízení či jejich důsledkům.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle ; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jeho žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. Rovněž pak má k dispozici různé právní prostředky, jak reagovat na případnou nepřiměřenou délku rozhodnutí.

10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2019

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka